Celeste Reeve

Charakter:

Až komplikovaně jednoduchá osoba s poněkud podivnými názory. Ne každý ji pochopí a ne každý by se o to měl pokoušet. Jeden by ji popsal jako zamlklou čtenářku. Člověk, který ji nezná a jen ji někde viděl s knížkou v ruce. A jak moc velká kravina to je. I když nepatří mezi dívky, které by se obvykle každý den málem udávily smíchy. Někteří lidé, mají svůj dojemný příběh. I ona ho má. Ale to je zase trochu jiná. Pointou je, že ji její život donutil dívat se na svět z trochu jiné perspektivy, než většina. Aneb pesimistka silně toužící po tom, stát se optimistkou, ač je to tak ta poslední věc, která by jí mohla jít. Krom utěšování, v tom je opravdu příšerná. Ne až tak psychicky labilní, jako spíše ne úplně vyrovnaná osoba se sklony k odhánění lidí. Nevědomky, což je dle mého ještě horší. Nezvládá stresové situace a ke svým fóbiím nějak přilnula. Tím se snažím říct, že zkrátka a dobře, když se něčeho bojí, tak pořádně. Nicméně to jí dost škodí na egu. I když se to tak nezdá, nepočítá se mezi egocentrické mrchy, jaké na středních školách patří mezi roztleskávačky. Ba naopak. Její věky přetrvávající cynismus ji nutí být vždy tak nějak nad věcí. Nedá se říci, že je milá, ani zlá. Je tak od každého trochu a z extrému přechází do extrému. Tím myslím introvertní a extrovertní chvíle. Většinou je však jakýsi střed. Jak jí často říkávala matka, vždy je střední cesta. Zdá se občas jako naprosto otevřená, jindy zase až příliš uzavřená. Tak i tak později zjistíte, že toho o ní moc nevíte. Není to sdílní člověk, ne, pokud ji nepozorujete. Víc než o sobě vědomě řekne, se dá zjistit pomocí jeích posuvků a věcí, které říká. A i z prosté oblíbené barvy zjistíte, jak se dívá na svět. Většinou si nic, ani nikoho neoblíbí. Musíte na ni udělat dojem, aby se k vám nechovala jako k náhodnému člověku, kterého někde potkala, viděla, promluvila s ním. A věřte, že to není tak jednoduché. Ale stejně tak, ani těžké ne. Stačí jen se nepřetvařovat. Ona umí rozlišit, co je maska a co pravá tvář až moc dobře. Škoda jen, že ta její maska k ní přirostla a sama nepozná, zda je její úsměv pravý, či falešný. Z opačného pohlaví má respekt. Ne, že by se jich bála, jen je zkrátka nesvá, když na ni nějaký kluk promluví. Nicméně dokáže s nimi vést normální konverzaci. Tedy v rámci možností, občas se trochu zadrhává. A také si hraje na tajemnou, ale to vždycky, není to žádná novinka a neplatí to jen u kluků. Většinou se prezentuje jako chladná maska s cynickým pohledem na svět. Nevidí v něm barvy, vše je doslova černobílé. Sarkasmus jí putuje krví od... snad od vždy. Nějak nerozlišuje dobro a zlo, špatné lidi od těch 'dobrých' Pro ni jsou všichni stejní. Jen je rozděluje do pár skupinek, aby to bylo přehlednější. A přitom sama nesnáší škatulkování. Ale to je další vlastnost, jdoucí ruku v ruce s cynismem. Nutno podotknout, že nesnáší lidi s monotónním hlasem. Zřejmě jsou její teorie divné. Nevím, to, jakým způsobem se dívá na svět odráží i to, jak mluví.

Minulost:

Asi bychom měli začít pěkně od začátku, jejími rodiči. Bylo jim teprve patnáct, když se zamilovali. Její matka chtěla být právničkou a otec dětským lékařem. Oba dva zezačátku viděli jejich vztah růžově a možná se tím nechali unést až příliš. Přesně tak vznikla Celeste. Rodičům bylo sedmnáct, když se narodila, vyrůstala proto převážně u prarodičů, aby si mohli dodělat školu. Nevadilo jí to, vždy s nimi měla krásný vztah a přímo ji topili v lásce, jenomže tak sladké to navždy být nemohlo. Přišel zlomový okamžik, který musel býti jasný už od začátku a to, že láska ze školy nepotrvá moc dlouho. Když jim bylo dvacet, začaly hádky mnohem horší a větších rozměrů, než bývaly obvykle. Už tehdy Celeste cítila, že se žene něco strašlivého, něco, co poznamená její život. Stalo se. Byla velmi empatická, citlivá a hádky rodičů jí vůbec nedělaly dobře. Začínala ji čím dál častěji bolet hlava a stále ji ze školky posílali domů. Nakonec musela na neurologii pár dní poté, co se její rodiče rozešli. Naštěstí se nestihli nikdy vzít, za což byla ráda. Sice byla svěřena do střídavé péče, ale svého otce už nikdy neviděla. Začínaly jí migrény a mimo to se jí také rozeběhlo astma. Její matka jí nasadila bezlepkovou dietu, omezila cukry a snažila se udělat co nejvíce pro to, aby její dcera byla zdravá. Jenomže Celeste rozchod jejích rodičů velmi poznamenal.
Na začátku šesté třídy četla učitelka její jméno. "Celeste Beeve." Ani to neuměla pořádně přečíst, jenomže tento malý omyl jí přinesl novou přezdívku. Zprvu jí říkali Beef, protože podobně to učitelka vyslovila, ale když je napomenula, přezdívka se náhle změnila. Od té doby jí ve škole nikdo neřekl jinak, než Bee. Vlastně během základní školy měla skvělý život, sice na ni později začal velmi působit stres, jelikož se toho po ní ve škole chtělo příliš a když si řešila další věci v osobním životě, bylo těžké se na něco soustředit, ale měla skvělý vztah s matkou a prarodiči, takže jí vůbec nevadil otec, na kterého si jen matně pamatovala -spíše nepamatovala.
Dostala se na školu, kterou chtěla studovat a její problémy s astmatem začaly opadávat. Už se jí lépe dýchalo a zvládala běhat delší tratě, stále to ale nebylo stoprocentní. Jak stárla, pořídila si s povolením matky byt, aby mohla bydlet sama s tím, že ji bude občas navštěvovat. A aby nebyla sama, dala jí matka kocourka, kterého Bee pojmenovala Mamut -nesmějte se, má to skrytý význam. Byt má prozatím nově, takže se teprve zabydluje. Finanční i psychickou podporu jí poskytuje matka i prarodiče. Našla si ale brigádu v čajovně, spojuje tak práci a zálibu, jelikož čaj miluje, navíc je tam klid a tak je to také dobré místo pro relaxaci, kde se může trochu uvolnit.