Říjnové nástěnky
Taissa Agreste
20. října
Snažím
se popadnout dech, ale nejde to. Přes slzy v očích nevidím, ale možná
to je dobře. Oběma rukama si vjedu do zpocených vlasů, ignorujíc
chomáče, co jsem si vytrhala. Spíše chomáče, co mi vypadaly samy, ale to
není podstatné. Mám chuť zavřít oči a pokusit se o uklidnění, ale bylo
by to akorát horší. Kdykoliv to zkusím, vybaví se mi vzpomínky nebo
začnu zvracet, jako včera. Potřesu hlavou a pomalu vstanu z postele, aby
se mi nezamotala hlava. Stejně kvůli té odporné noční můře už neusnu,
budu to muset dospat přes den. A nebo se o to budu muset pokusit.
Potřesu zase hlavou a váhavými kroky dojdu k oknu, které otevřu. Ne jen
aby se vyvětralo, ale aby mi nic nebránilo. Sednu si na parapet a až teď
si dovolím zavřít oči. Hluboký nádech a výdech, nádech a výdech, nádech
a.. ne, tohle vážně nefunguje. Natáhnu se po mé momentální nejlepší
kamarádce, krabičce cigaret. Překvapí mě, že je neotevřená, ale pak mi
trkne, že je kupovaná večer. Za dnešek už druhá. Teď přichází na řadu ta
pravá zábava; kde je do háje zapalovač?! Nepamatuju si, že bych ho
schovávala nebo někam pohodila. Snažím se přesvědčit sama sebe v tom, že
nikotin nepotřebuju, jenže bych právě klidně odpřísáhla, že zapalovač
se mi někde zpovzdálí směje. Sednu si lépe, abych se mohla opřít, a co
nevidím? Tu malou mrchu jsem měla vedle nohy. S povzdechem si zapálím
jednu cigaretu (dobře, možná dvě nebo tři..) a hned po prvním
popotáhnutí je mi.. ne líp, to rozhodně ne. Spíše mi to je více jedno.
Všechno. Ani nevím, kolik je. Konec konců, není to důležité. Co je
vlastně důležité. Nah, na takové myšlenky jsem až moc střízlivá, pro
jednou.
.........
Cestou do kuchyně pro vodu slyším kňučení, pro jednou ne moje. Nechám to být, Hope se beztak jen protahovala a nebo měla špatný sen. Potřesu nad tím hlavou a posadím se na linku. Tam dlouho nezůstanu, při pomyšlení co všechno se tady dělo si raději přesednu na stůl. Kňučení neustává, právě naopak. Nejistými kroky dojdu do předsíně, ale pak mi je všechno jasné. Vidím její zadní nohy jak vykukují ze dveří koupelny. Zacouvám zpátky do kuchyně, nechci za ní jít. Dopiju sklenici vody a zavřu oči. Pokusím se myslet na něco.. u čeho nebudu na prášky a nebo hůř. Ráda bych se zase podívala do Indie a nakoupila si zásoby čaje, jelikož.. Zatnu pěsti. Nechci čaj ani vidět, cítit nebo dokonce pít.
Ráda
bych přemýšlela nad něčím jiným, nad čímkoliv, jenže projev psího žalu
mě jednoduše donutí, abych pro Hope došla a do koupelny zavřela. Dávám
si načas, vím co mě ta, čeká. I když se to může zdát jako banalita, je
náročné udělat těch pár kroků, přičemž mi je jasné, že si jdu ještě více
ublížit. Je to určitá forma sebepoškozování; víte, že vám to ublíží, no
i tak to děláte.
Pokusím
se zhluboka nadechnout, ale pak ucítím tlak v hlavě, a tak raději
vydechnu a snažím se jen o lehké dýchání. Sleduju při chůzi své nohy,
hlavně abych se o něco nepřerazila. Zase.
''Hope, holka, no tak. Klid,'' pokouším se mluvit mile, a nebo alespoň ne tak ostře a nepříjemně. Taky jí musí být smutno, po hodně věcech, co už se nedají vrátit. Jako by mě ani neslyšela, nejspíše nevnímá, a kňučí dál.
Ne že by šlo přímo k kňučení, spíše jen její výdechy zní jako kdyby žalem sténala a prosila o pomoc. Jako by prosila o pomoc, a je jedno koho, jen aby se cítila dobře. Aby nemusela nosit na srdci a v hlavě tolik bolesti, která ji pronásleduje a nedá jí pokoj, dokud neusne a nebo dokud se z toho nesloží úplně a.. a po chvilce ani nevím, jestli stále mluvím o ní, nebo o sobě.
Při
pohledu na Hope se mi zamotá hlava. Vysypala celý koš na prádlo, aby
našla jedinou zpropadenou košili. Tu kostičkovanou červeno-černou,
kterou jsem dostala v říjnu. Bože, už by to byl rok, kdyby.. Prostě by
to už byl rok.
Leží na té stupidní
košili, kterou jsem měla už dávno spálit. Jde vidět, jak zhluboka
nadechuje, jako kdyby byla ještě cítit. Opatrně se k ní skrčím a vezmu
jí ten hadr. Ani nezvedne hlavu, jen si povzdechne a leží dál.
Přiložím
si onen kus látky blíže k sobě, abych mohla zjistit, co v ní cítí, a
narovnám se. Zavřu oči, když si uvědomím, že to je vůně, kterou už nikdy
neucítím, která už tu pro mě nikdy nebude, kterou miluju a nesnáším
zároveň.
Při tomto uvědomění se mi podlomí kolena a já jsem ráda, že mám pod sebou pevnou zem. Opřu se o chladnou zeď a po dlouhé době zjišťuju, že jsem ještě schopná vnímat teploty nebo rozdíly mezi nimi. Bylo mi to vždy jedno, hlavně poslední dny, kdy byla teplota zdi do poslední, co mě zajímá. Na košili se začnou tvořit vlhké flíčky, díky čemuž si uvědomím, že jsou od mých slz.
Nesnáším,
když brečím. A hlavně nesnáším, když brečím kvůli své debilitě. Bože,
měla bych se přes to už dávno překousnout, zapomenout, a jít dál. Jenže
to nedokážu. Nejsem nijak silná, jen tvrdohlavá. A nejspíše to je právě
vlastnost, která mě dostala do takového situace. Kdybych nebyla tak
tvrdohlavá, ještě před Novým rokem jsem mohla odjet pryč. Do Evropy. Na
Kanáry. Do Pekingu. Nebo na Aljašku. To je jedno, ale už bych nemusela
být v New Yorku. Chtěla jsem jen být chvíli šťastná, to je nutný až
takový trest za to, že jsem byla tak bláhová a naivní? Nejspíše ano.
Připravila jsem ho o tolik věcí, o tolik svobody.. a dělám chudinku ze
sebe. Nebýt něj, nikdy bych si neuvědomila, jak sobecký a odporný člověk
jsem. Přišel o Christinu a já myslela jen na sebe a na to, jak mi
ublížil, i když on potřeboval utěšit a uklidnit. Byla jsem mizerná
osoba, přítelkyně i kamarádka.
V tu chvíli začnu kašlat, jak se snažím zadržet slzy a tlumit vzdechy, co si i tak hledají derou cestu přes mé rty. Zase se nadechnu, abych si mohla zase připomenout to, co jsem ztratila. Bolí to, dokonce více než v první smečce. Je smutné, že se scénář opakoval, i když ne úplně stejně. Přijde mi to jako hodně špatný vtip, noční můra, po které má přijít ráno. Jenže moje ráno nepřichází, je tma a zataženo, takže mi na cestu ani nesvítí hvězdy.
Hope se zvedne a šťouchne do mě čumákem, snaží se mě rozptýlit, aby mi nebylo tak mizerně, jak to vždy zkouší. Jenže v tu chvíli v sobě už neudržím ani slova, ani emoce.
''Hope, do prdele, on se nevrátí, pochop to už konečně! Chtěl od nás odejít, tak jsme ho musely nechat jít, to lidi dělají, když někoho milují. Nechávají ho odejít, i když je to samotné zničí, jelikož jim nejde o sebe, ale o osobu, kterou milují. Přenes se přes to, a dělej, že tu nikdy nebyl, že nikdy neexistoval, ani ve tvém životě nebo ve tvé hlavě, co na tom nechápeš?!''
Zvýším hlas, ale ne moc, spíše na ni jen koukám přes slzy. Přísahala bych, že jsem v jejích očích právě viděla, jak se v ní samotné něco zlomilo. Setřu si slzy a překvapeně zamrkám, když si uvědomím, co jsem udělala.
''Panebože, Hope, zlatíčko.. Promiň.. J-já jsem nechtěla, vážně ne,'' mluvím na ni a natáhnu k ní ruku, abych ji mohla pohladit. Jenže ona udělá něco, co na oplátku zlomí mě. Ucukne před mým dotekem. Překvapeně se na ni podívám a stáhnu ruku zpátky. Tentokrát slzy ignoruju, nemá to cenu. Nikdy přede mnou neucukla nebo se neodtáhla. Nikdy. Bojí se mě, nechce, abych se jí dotýkala. Zdá se, že si uvědomí, co se právě stalo, a tak udělá váhavý a opatrný krok, ale já potřesu hlavou. Nechci ji nutit nebo jí ublížit, bože, to bych nikdy neudělala. Vypadá to, jako by se ke mně chtěla rozejít, ale místo toho se sklopenou hlavou odchází z koupelny, přičemž mi nechává košili v rukách.
Ani
se na ni neohlížím, jen se poddávám záchvatu nostalgie a úzkosti, který
jsem potřebovala. Hlavou mi běhá tisíce vzpomínek a miliony myšlenek,
je to k nevydržení. Pocit totální bezmoci,
ať udělám cokoliv, vždy mě do přivede na dno, ze kterého mě nikdo
nedokáže dostat, natož abych se z něj dostala sama. Pocit, když víte, že
jste zbyteční, stejně jako vaše prosby o odpuštění, které se vám stejně
nedostane, protože si ho nezasloužíte. Jediné, co si zasloužíte, je
bolest, protože to je to jediné, co dokážete cítit a vnímat, to jediné,
díky čemu si připadáte naživu.
A pokud mám k životu cítit bolest, budu trpět. Jen nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.
Jak to funguje?
Formou vypravování máte možnost za vaše postavy každý den psát, co prožily.
Pozor na ovlivňování postav, které vám nepatří! Můžete o nich pouze psát, když jste se potkali v chatové místnosti. Ovlivňovat lze pouze postavy NPC.
Děkujeme :)