Lucrentia Mirela Sibylla

Charakter:

Lucrentia vypadá jako panenka; Velké modré oči, jenž vyhlížejí tak upřímně, orámované dlouhými tmavými řasami. Jemný nosík uprostřed tváře, pod kterým se nacházejí smyslné rty šeptající nevinná slůvka. A nakonec, skoro platinově blond vlasy dosahující do pasu, přičemž jsou přírodně rovné a husté. Se svojí bledou a křehkou postavou vypadá tak, jako by se zlomila, kdybyste se jí byť jen zlehka dotkli. Omyl. Jediné, co se v její přítomnosti bude lámat je váš vaz, či jiné části těla.
I když vypadá křehce, nepostrádá svůdné ženské tvary, začínaje jemným dekoldem, úzkým pasem a končíc křivkami jak boků, tak i nekonečně dlouhých nohou. Když se na ni podíváte, rozhodně vás nenapadne, že by mohla být někdo, kdo nejednou stál v popředí válek, krvěprolití či nejrůznějších rituálů. O svůj vzhled se narcisticky stará, i když jí to dalo nemálo práce, díky absenci odrazu v zrcadle. Ovšem to jí nijak nebrání v tom, aby vypadala dobře a reprezentativně.
Nedá se říct, že je Lucrentia vyloženě zlá, jen je velice inteligentní a má ráda chaos. Ještě raději je v jeho popředí, či dokonce zakladatelka. Moc se nenašla v klidu, většinou ji deprimuje, ale jsou samozřejmě i chvíle, kdy trhá hlavy jen proto, aby měla alepsoň chvíli pro sebe. Své soukromí si patřičně hájí, těžko si k sobě pouští další osoby blíže, než je potřeba. Nikdy nepohrdne noční procházce. Umí ocenit krásu a umění, i když každý si pod tímto pojmem představí něco jiného. Nejednou už byla znuděná svým věčným životem, proto vyzkoušela už mnoho věcí, několik staletí cestovala po světě a snažila se co nejméně omezovat. Žije si v luxusu, který jí i plně náleží, a tak toho využívá i při plnění svého šatníku. Bohužel je někdy obtížné najít něco, co by sedělo k její povaze, jak nábytek tak i zábavu. Už pár týdnu se zdržuje v New Yorku, kde našla uplatnění pro svůj volný čas. Původně sem šla proto, že byla zvědavá na válku mezi podsvěťany. Bohužel, byla dosti zklamaná hned po příjezdu. Ať hledala jak hledala, válka nikde. Proto si řekla, že jí očividně musí pomoct sama, jestli se chce pobavit. Znetvořené mrtvoly jak civilů tak podsvěťanů vystavené na pohled veřejnosti, neobjasněné a krvavé vraždy, vzkazy a výhružky psané na chodníky, či zdi. to všechno je její práce, a nemá problém to přiznat. Vždy má jasno, na které straně je; Na té, která vyhraje. Ať už s její pomocí nebo bez ní.

Minulost:

Narodila se páru dvořanů žijících ve Valašsku, i když o svém původu mnohdy pochybovala. Měla tři starší bratry, jelikož její otec vždy chtěl dceru, aby ji mohl výhodně provdat a získat jak majetek, tak lepší postavení. Matce to bylo vcelku jedno, nepatřila zrovna mezi nejchytřejší ženy, a tak se vždy slepě spoléhala na svého muže, který ji nejednou podvedl. Lucrentia se díky výchově v budoucí manželku vlivného muže, začala více o politiku zajímat. Poměrně rychle vyzrála, když přišla na to, že ženy, se kterými její otec spal, otěhotněly a následně i porodily. Někdy mezi ně patřily vdané i nevdané šlechtičny, což způsobovalo další komplikace a vyprazdňovaní rodinné pokladny na levobočky a mlčení. Dokonce se dopátrala k nelegálním obchodům, těžení surovin na pozemcích koruny a intrikám proti panovníkovi. Věděla, že je její otec mírně řečeno pošetilý. Jeden den si byla tak jistá, že šla dokonce s kůží rovnou na trh. A aby mlčela, musel si ji její otec usměrnit. Neobešlo se to sice bez výměny názorů, ale bylo pro něj jednoduší ji uplácet, než vyhrožovat. Dokud měla co chtěla, mlčela, ale s potlačovaným odporem ke svému otci.
Uplácení trvalo několik let, možná i proto měla vcelku jednoduché dětství. Matka po ní neměla co chtít, a otec se částečně bál. Nikdy nepochopila, proč je neopustil a nešel raději za jinými ženami. A i když s tím určitým způsobem nic nedělala, nikdy mu to neodpustila a přísahala mu pomstu. Života na dvoře nebyl nic pro ni, nesnášela ženy, co jsou výše postavené než ona. Možná proto si nikdy nesedla s dětmi Vlada II. Všechny je nesnášela. Byla u toho, když jeho syn, Vlad III, proměnil dvořany v upíry. Nechápala, co se stalo, stejně jako všichni, kterých se to týkalo. Nezměnilo se jen to, prohloubila se i její nenávist vůči celému dvoru. Nikdy se nepletla přímo do hlavního dění, nesnášela se pro to, co z ní udělali. Nesnášela to, čím se stala, a kvůli komu se tím stala. V záchvatu hladu zabila oba své rodiče a bratra, který byl zrovna s nimi. Dva ostatní se stihli oženit a odejít. Chtěla se jím pomstít za to, že stvůra je jen ona, a ti dva ně. Nikdy jí neudělali nic špatného, jen... žili, zatímco ona ne. Dlužno říci, že vraždu otce si náležitě užívala. Tedy, ne že by v tom okamžiku dokázala vnímat nebo dokonce přemýšlet, na to přišla až časem. Matčiny vraždy nějakou dobu litovala, ale u otce tomu bylo naopak. Podle ní si zasloužil smrt, a kdyby tu chvíli mohla jakkoliv ovlivnit, mučila by ho více. 
Dalo práci, než pochopila většinu věcí, včetně toho, co z ní je. Hned při první příležitosti utekla, tehdy ještě jako neopeřená. Nebylo těžké ji najít, stačilo následovat pomyslnou cestičku plnou ne tak pomyslných mrtvol, jež za sebou nechávala. Její oblíbené mrtvoly byly ty, které měly stejnou krev jako ona. Nebo spíše stejného otce, jako ona. Časem se přestala nenávidět a začala hledat výhody v tom, co je. Zhruba v tu chvíli začala sympatizovat s chaosem. Líbilo se jí, když se jí ostatní báli a nemohli proti ní a jejím činům nic dělat. Nejednou se účastnila konfliktů či válek. Bavila se u menších italských válek, které neměly ani konec ani začátek. Vojevůdci a důležití muži si ji na hrudi hřáli jako hada, co se jim nakonec obmotal kolem krku a uškrtil je. 
Její první větší událost byla účast v pozadí před válkou za nezávislost Švédska. Král Kristián II. Dánský měl milenku, kterou poznal v Norsku. Měla na něj až moc dobrý vliv, což se Lucrentii nelíbilo. Věděla, že v severské krvi je brutalita a nenávist. Proto si z ní udělala svého otroka na krev. Roku 1517 toho měla už dost, a byla to právě ona, kdo zabil královu milenku, Dyveke Sigbritsdatter. V letech 1563-1570 probíhala severská sedmiletá válka, které se také účastnila. I když správný pojem není ''účastnila'', ale spíše ''tiše pozorovala''. Měla pravdu; severská krev je plná brutality a sadismu. Zamlouvaly se jí tehdejší intriky a byla naštvaná, když válka skončila tím, že se zasekla na mrtvém bodě. Proto si potřebovala spravit náladu, což jí zařídila třicetiletá válka. Zalíbilo se jí v českých zemích, jelikož byly po většinu války uchráněny. Sledovala vše pěkně z bezpečné zóny a když chtěla nějaké vzrušení, uměla si ho zařídit. Po jejím ukončení se jí líbil úbytek obyvatelstva. Mohla se krmit, jak jen chtěla, a nikomu nebyly mrtvoly divné. Jisté zásluhy má i při občanské válce v tehdejší Anglii. Revoluční válku trávila na straně Francie, která nakonec i vyhrála. Nějakou dobu se zdržela právě v této zemi, kde si dokonce našla manžela. I když se to zdálo nemožné, podařilo se jí utajit svoji rasu díky její extrémně bledé pleti. Vymluvila se, že na slunce vyjít jednoduše nemůže, protože si zakládá na bledé pleti. V té době nebyla jediná, protože se bledá pleť řadila mezi znaky vyšší společenské vrstvy, zatímco chudina byla nucena pracovat na polích pod pražícím sluncem. Proto svatba proběhla v jeden zimní podvečer. Eduarda nemilovala, ale měl cenný majetek, což upoutalo její pozornost. Dal jí dokonce i medailon po jeho zesnulé matce. Po pár letech soužití ho přesvědčila, aby jí vše odkázal, načež o půlroku později zemřel na neznámou nemoc. V tu dobu začala ovládat své encante. Samozřejmě, že ty události spolu souvisí čistě náhodou, že ano. Závěť nenašla ani ona, ani nikdo jiný , proto se rozhodla odcestovat do Nové Anglie, dnešní USA, o rok později, jelikož cítila nepokoje právě tam a měla pravdu. Válka krále Filipa ji fascinovala, hlavně kvůli tomu, jak se všichni obraceli na Boha a prosili ho o odpuštění. Nikdy to nechápala, protože nikdy neměla žádnou víru. Jen v sebe. Zalíbilo se jí, jak vojáci naivně nabíhali na odstřel, když se pomodlili. I tak ale byla neskutečně brutální, možná proto že o ní říká, že to byla jedna z nejkrvavějších válek v americké historii. 
Začala se cítit mocně, protože věděla, že by dokázala války vyhrávat stejným způsobem, jako její milenci, ať už měli modrou krev nebo ne. Protože válka, kde nehraje žena roli, není válka. 
Rozhodla se založit vlastní klan, na kterém pracovala bezmála šedesát let, než s ním byla plně spokojená. Většinu novorozených měla na svědomí ona, chtěla mít vlastní silnou armádu, aby neměla problémy s výhrou, když by nastala jakákoliv válka. Bohužel, nezvládala právě neopeřené. Začalo se jí to vymykat z rukou, a proto se jich jednoho po druhém začala zbavovat. Některé usmrtila beze stopy, jiné hodiny a hodiny mučila jako výstrahu pro ostatní. Ušetřila jen jedinou upírku, patnáctiletou Terezii, která jí byla oddaná celý čas klanu. Vzhlížela k ní a viděla v ní vzor, což se zamlouvalo oběma; Terezie sloužila jako zvěd a v určitém směru jako kamarádka, zatím co Lucrentia jí 'manipulovala' pro svůj prospěch, jelikož nepatřila k nejchytřejším.
Poté Terezie přišla se zprávou o mocném upírovi, který ji chce kontaktovat. Zaujalo ji to, souhlasila se setkáním a málem zemřela podruhé, když se dozvěděla, že onen upír je její zemřelý manžel Eduard. Řekl, že ji celou dobu hledal, protože o ni měl strach. Řekl vše o tom, co dělal všechny ty roky, a Lucrentia se do něj vážně začala zamilovávat. Začala ho považovat za svého spojence a dokonce souhlasila s druhou svatbou. Snad poprvé v životě byla vážně a upřímně spokojená a šťastná. Jenže jak to bývá, nic netrvá věčně. Měla odjet na několik týdnů z Anglie, jelikož ji zajímavá válečná situace ve světě a nechtěla s sebou mít ani Terezii ani Eduarda, protože se o ně až moc bála. To ale nevěděla, že když se tu noc vrátí domů pro medailon, co od něj kdysi dostala na znamení lásky, najde ty dva spolu. Šokovaná zjistila, že ho proměnila právě její společnice a snad jediná kamarádka, co kdy měla. Nečekala, že je jeho milenka už roky a roky. A že ji oba chtějí zabít. Zprvu nevěděla proč, ale bylo jí to velice stručně vysvětleno. Eduardova první žena byla jedním z krvavých sluhů Lucrentie, kterými se krmila a nakonec ji dohnala k sebevraždě. Nechápala, proč ji ale zradila i Terezie. Důvod byl až smutný; milovala Eduarda a rozhodla se být na jeho straně. Tu noc se to zvrtlo v boj o život pro všechny tři. Skoro ji to zabilo a odnesla si jizvy v podobě ran na kotníku od biče se stříbrným zakončením. Neviděla jinou možnost, než podpálit svůj příbytek a doufat, že se dostane ven. Kupodivu jí to vyšlo. Slyšela je křičet, když se škvařili v jejím domě, v domě, kde vedla klan, v domě, co konečně považovala i za svůj domov. Tento incident ji změnil. Už si k sobě blíže nikoho nepouštěla, stala se z ní sadomasochistka, která lační po krvi a chaosu. Neví se, jak silné má schopnosti a kam až chce zajít. 

Zavítala do New Yorku jak kvůli válce, tak kvůli tomu, aby si vyřešila staré účty ještě z dob, kdy byla vážně naživu. Dozvěděla se, že místní vůdkyně klanu je její stará známá, Aella Margaret Bloodworth. A ještě přesně neví, jestli chce jen její hlavu, či i klan.