Dubnové nástěnky

Ian Rougerenard
3. duben

To už je tak pozdě? Proběhlo mi myslí, když mi do zavřených víček udeřily sluneční paprsky a ukončily tak velmi příjemný sen. Zvykl jsem si za dlouhou zimu, že v době, kdy běžně vstávám, musí být nutně tma. Za doprovodu kmitajících řas, které se mě snažily udržet v poklidném režimu, jsem otevřel oči. Oknem do mého pokoje doopravdy pronikalo světlo, řádně jsem si tedy přispal. Maličko jsem se zavrtěl a rozhlédl se po svém pokoji. Když se můj pohled dostal na levou stranu velké postele, jež byla dříve pravidelně prázdná, zahlédl jsem rezavou kštici se zlatými odlesky, které jí dodávalo slunce. Nedokázal jsem zastavit úsměv, který se mi rozlil po tváři ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že ji jednou rukou objímám. Nikdy nevypadala tak poklidně jako teď. Vlasy se jí kroutily ve vlnách po polštáři, i mém šedém tričku. Samozřejmě mi bylo jasné, že už ho nedostanu zpět, jelikož to nebylo poprvé, kdy v něm spala. Jak u mě, tak u sebe. Ve tváři měla naprosto uvolněný výraz. Ačkoliv, když jsem se pořádně podíval, nebyl až tak uvolněný. Koutky rtů měla zvlněné do toho nejkrásnějšího úsměvu, který jsem na ní kdy viděl. Najednou se zavrtěla, u čehož mi zatuhla krev v žilách. Snad jsem ji neprobudil? "Víš, že spící lidi pozorují jen úchylové, Iane?" Zamumlala stále se zavřenýma očima a já uslyšel svůj smích, aniž bych ho ze sebe vypouštěl úmyslně. "Děkuji za informaci, doteď jsem si nebyl jistý." Stále jsem si nemohl zvyknout na své jméno vypuštěné z jejích rtů. Znělo tak nějak jinak. Lépe. "Jsem ti kdykoliv k dispozici s rozšířením obzorů." Překulila se, takže se její tvář přitiskla k mé nahé hrudi. Cítil jsem z ní, že se snaží udržet smích, mírně se jí totiž třásla ramena. "Jenom s tím? U Anděla, to jsem naši situaci špatně odhadl." Bylo zlé ji trápit už po ránu, ale za to odfrknutí a pomyslné protočení panenek mi to stálo. Proč jen pomyslné? Bylo mi jasné, že by to udělala, kdyby otevřela oči. Zatím se však zahrabala do mého objetí tak hluboko, aby ji nerušilo světlo. "Moje momentální situace je příšerná únava, tak sklapni a nech mě spát, miláčku." Z oné přezdívky jsem vycítil ironii, i když normální lidé ji jistě používají jako příjemné ba zamilované oslovení. Jenže my nejsme normální. "Ty nechceš spát, jen si to myslíš." Pošeptal jsem jí do ucha, ale přesto jsem si ji přitáhl blíže a zabořil tvář do jejích vlasů. "Odkdy mi čtete myšlenky, pane Rougerenarde?" Zašeptala mi do hrudníku a já se tiše uchechtl, najednou jsem ji doopravdy chtěl přestat rušit a vidět znovu ten spící úsměv. "Od první chvíle, kdy jsme se poznali." Teď už smích neudržela, k uším se mi donesl tichoučký a ospalý. Konečně otevřela oči a zaklonila hlavu, aby se mohla podívat do těch mých. Nevypadala, že mi odpoví, jelikož to za ní udělal její pohled. Pohled hypnoticky modrých očí. Pokračoval jsem tedy v mluvení jen já. "Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Pro lásku silnou až do smrti." Po vyslovení části svatebních slibů lovců stínů se její výraz ve vteřině změnil, tvář jí rozsvítilo překvapení. Nebyl to negativní šok, oči jí jiskřily, jakoby dostala k narozeninám dárek, o kterém nikomu neřekla, ale toužila po něm. "Proč to říkáš?" Zeptala se mě opatrně, jako kdybych měl svá slova vzít zpět jen díky tomuto dotazu. "Napadlo mě, že ta slova někdy v budoucnu využijeme." Než jsem se stihl zorientovat v tom, co se v tu chvíli dělo, pocítil jsem její rty na těch svých. Nebyl to nijak vášnivý polibek, spíše něžný, který poslal naprosto jasnou zprávu. "Ya lyublyu tebya." Zašeptala mi do rtů slova lásky příšerně americkou ruštinou. Přesto mě potěšilo, že se pokusila naučit můj rodný jazyk. "Ya tozhe tebya lyublyu." Odpověděl jsem jí s přirozeným moskevským přízvukem, takže je možné, že mi bylo méně rozumět. Vypadala však, že má slova perfektně pochopila. Položila mi ruku na krk a mírně se kousla do rtu tak, jak to dělala vždycky, když mě chtěla vyprovokovat k akci. Mně však v tu chvíli něco přeskočilo v hlavě a já věděl, že jí to nemůžu dál tajit. Nemůžu před ní tajit nic, jelikož by mi to stejně vyčetla dříve nebo později v očích. "Chodíme spolu, že?" Pozvedla obočí v čirém vyjevení, což zapřínilo mírné pootevření plných rtů. "Pokud si správně vzpomínám, pak ano." Vypadlo z ní sarkasticky, ale bylo mi jasné, že cítí, že se propracovávám k něčemu nepříjemnému. "Takže si říkáme všechno, že ano?" Zavrtěla se a nadzvedla na pravém lokti, aby si mě mohla pořádně prohlédnout. "Samozřejmě." Polkl jsem a na chvíli upřel pohled někam jinam, pak jsem se jí ale opět podíval do očí. Nejsem přeci srab. "Pak ti musím prozradit něco, co jsem ti ještě neřekl." Teď už se posadila, u čehož jí sklouzlo tričko, které měla doteď díky převalování vytažené nad břicho. Přikývla, tak jsem pokračoval. "Tahle válka trvá moc dlouho. Já... mám v plánu se zapojit do projektu, který by ji měl jednou pro vždy ukončit." Nakrčila obočí, zjevně moc nechápala, co tím myslím. Když však promluvila, zjistil jsem, že to není ten problém. "Měl? Chceš podniknout něco, u čeho nemáš stoprocentní jistotu úspěchu? Jak tě do něčeho takového může Spolek vůbec uvrtat?" Někdy mě štvalo, jak byla bystrá a věděla přesně na co se zeptat. "Ani nemusí, protože s tím nemá nic společného." V očích se jí objevila směs strachu a nevíry. Nedivím se jí, taky bych byl v šoku, kdyby šla zničehonic proti Společenství. "Říkal si, že se se chceš ,zapojit', takže tu akci povede někdo jiný, než ty. Kdo to bude, Iane?" Věděl jsem, že se tím zároveň ptá, proč jsem jí to neřekl dříve, než jsem se rozhodl do toho jít. "Grace." Zavřel jsem oči, jelikož jsem věděl, že by slyšela jakékoliv jméno radši. "Takže se mnou nechceš jít ani na hlídku a s ní se rozhodneš buď bok po boku zachránit svět stínů, a nebo umřít, když se o to budete snažit." Z jejího hlasu zmizelo překvapení a nahradil ho vztek. "Není to tak, jak si myslíš. Kdybych tě vzal s sebou... nedokázal bych se soustředit. Bral bych větší ohled na tvé bezpečí, než na úspěšnost mise." Založila si ruce na hrudi, teď je však znovu pustila podél těla, aby si vzápětí mohla zajet prsty do vlasů. "A s ní se soustředit můžeš?" Nevím, proč mě tato otázka naštvala. Jakoby mi tím dávala najevo, že by pro mě Grace měla být to samé, jako ona. Že by mé srdce mělo stejně bušit i v její přítomnosti. "To, že s Grace máme jistou minulost, neznamená, že jsem k ní někdy cítil to, co k tobě." Vyhrkl jsem a až poté, co jsem si vyslechl vlastní slova jsem si uvědomil, že jsem jí o sobě a Grace neříkal. Mohl jsem tedy jen doufat, že se o tom doslechla třeba od samotné Grace. "Jistou minulost?" Zrudly jí tváře a já ji znám natolik dobře, že jsem v tu chvíli věděl, že nepotrvá dlouho, než vybouchne. Od Grace to tedy nevěděla. "Víš ty co? Já to ani nechci vědět. A neodvažuj se tu pokračovat s vylíváním srdíčka. To můžeš dělat s Grace, až jí budeš krýt záda." Rychle se zvedla z postele a vyrazila ke dveřím, jenže já byl taky rychlý. "Bylo to jen jednou, dlouho předtím, než jsem poznal tebe." Chytil jsem ji za zápěstí, čímž jsem ji donutil se na chvíli zastavit. "Přesto si teď, když mi tvrdíš, že mě miluješ, vybíráš ji, místo mě." Odsekla mi jedovatě a doslova vytrhla svou ruku z té mé. Jakmile se dostala ke dveřím, otevřela je a aniž by se ohlédla, zabouchla je za sebou.
Pokazil jsem to. Ale jakoby to nebylo to jediné, co se ten den mělo pokazit. Tuto předtuchu mi potvrdil zvonící telefon. "Máma." 

Grace Lengthorn
1. duben

Odcházela jsem z čarodějova bytu pozdě v noci obtěžkána nejen zbrojí a vybavením, které mi Axel poskytl, ale hlavně hromadou myšlenek a živých vzpomínek, které na mě zanechal Idris a podzemí domu Lengthorn. Pohár jsem nezískala a bylo naivní si myslet, že se mi ho podaří uzurpovat jako těm přede mnou. Možná to tak bude lepší? Třeba mi bude hrozit menší nebezpečí? Přála bych i to vědět hned, ale bojím se, že by mě důsledky odradily. Nechci čekat další roky než spolek zvedne zadek a začne něco dělat. To bychom za chvíli byli mrtví všichni. A ať to zní sebevíc sobecky, byla bych i já.
Cestou do institutu jsem skoro celá promrzla, až mi začaly brnět nohy a konečky prstů zmodraly. Jakmile jsem otevřela dveře svého pokoje, než jsem stačila shodit těžký batoh na zem, začala po mně skákat Emma, mé půlroční štěně křížence německého ovčáka huskyho. I tu tady budu muset nechat. Sedla jsem si na zem a s objetím ji zabořila hlavu do huňatého kožichu. Je vším co teď mám, i když si to ani neuvědomovala, stále poskakovala čile dokola a očichávala mě. Musela vycítit, že jsem byla daleko, až v Idrisu. Pohladila jsem ji po čumáku a rozevřela na zemi batoh, který byl pohozen vedle údajného meče Mavrocka Lengthorn. Na palec jsem navlékla prsten Wisterie a pomalu s ním kroužila dokola. Byl to širší zlatý kroužek, který měl po celé délce vyryty růže a trny a vroubky je oddělovaly. Když jsem za jeden zatáhla, otevřel se tak jako Axelovi a odhalil starou francouzštinu. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale měl otevřít portál k vílám a zrušit jejich moc, to pro mě bylo důležitý. Proč byl ale tak vzácný a magický je záhadou, na kterou jsem se radši neptala. Mavrockův meč vypadal docela obyčejně a prastaře. Žádné velké zdobení, vytepaný jílec a francouzština, jen těžký kus železa s koženou pochvou a iniciály jeho původního majitele. A tímhle jsem měla přetnout nějaký pomyslný vlákno magie, ze kterýho víly čerpají moc a oslabí je. Deník Ayanny Lengthorn se v mém batohu ocitl nečekaně, nebylo v plánu se v něčem takovém hrabat, ale přece jen chci vědět víc. Ta pohádka která se o ní vypráví podle Axelových slov pravdivá není. Aspoň z poloviny ne. Možná ke mně byl celou tu dobu laskavý a vstřícný, protože si myslel, že jí to dluží. Nemělo to co dělat se mnou, s mým chováním a koketováním, o čemž jsem si myslela, že přiměju všechny, aby se točili kolem mě. Využívala jsem pomoci, kterou mi nabízeli a nic jim nazpět nevracela. Až se vrátím, pokud se vrátím, musím mu říct, že už to dělat nemusí. Že jí nic nedluží a už vůbec nic mně.
To je asi celý. Jestli chci přestat vypadat jako hračka a zboží, musím začít u sebe. Přestat tak zacházet s ostatními a možná pak si zasloužím něco víc. Třeba New York opustím a nebo se vůbec nevrátím. Musím ale udělat ještě jednu sobeckou věc. Vést do války a stáhnout s sebou ještě ostatní lidi a jak řekla má drahá sestřenka, jejich krev budu mít na rukou já. Myslím, že to mám být já. Jestli je v institutu někdo, kdo má obrázek u lidí napsaný už jen v příjmení, jsem to já. Od té doby jsem ani neudělala nic, čím bych jejich názor na mě změnila. Mně tenhle osud může ublížit nejmíň.
A tak jsem stála ve svém pokoji, připravená vyrazit na území víl, ale se strachem, že mě lidi, kterým jsem věřila zradí. A ty, na kterých mi záleželo jsem chtěla chránit tady. Navíc...kdyby se Caleb, Troy nebo Jesse dozvěděli kam mířím, asi bych už nikdy neopustila institut. Jsem přece jen civil.

,,Milý Jessi,
postarej se mi o psa.

Grace"

Nic víc ani míň. Nikdo nesmí vědět, kde jsme. Ne ze začátku a ne, když nevím, jestli se někdy vrátím. Ten vzkaz je výstižnější, než kdybych ho vypisovala. Jen.. jen ať se o ní postará.
Aspoň bude vědět, že jsem odešla a nezmizela pro nic za nic.