Červencové                                  nástěnky 

Jesse Woodwinter
21. července
Ta samota mi nedělá dobře. Na ošetřovně jsem sám a je tu ticho, až mrtvolné ticho. Proto mám taky čas přemýšlet. Sice jsem celý obmotaný obvazy a vypadám jako mumie, ale to mi nebrání se nijak hýbat. Jsem taky stále celkem dolámaný. Ležím na posteli, jednu ruku mám za hlavu, hraju si s stélou a přemýšlím. Tak nějak o tom všem s Grace. Už kolikrát jsem si říkal, že bych se na to všechno měl vykašlat, ale když jsem do toho už dal tolik úsilí? Je to strašně těžké ještě k tomu, když ve mně stále dříme ten zárodek naděje, že by mě snad mohla milovat. V poslední době se s ní jen hádám. To není dobře. Kdykoliv se potkáme dokážeme se neskutečně rozhádat. Když jsem ji uklidňoval na tom mole... Posral jsem to. Vím to. Ale ona snad nevidí jak mě s tím vším trápí? Nevím nic. Neřekla mi, že mě nechce, ani že by mi dala šanci. Je to strašně blbý pocit. Nevědět. Trápí mě to. Nevím proč, ale cítím se trochu zneužitý. Vždycky, když jí něco je, snažím se jí pomoct. Nebo když je smutná, snažím se ji rozveselit. To jí snad nestačí? Mám ze sebe nadále dělat blba? Stojí mi vůbec za to? Grace pro mě hodně znamená, ale co já znamenám pro ni? Udělal bych pro ni cokoliv. A co ona, udělala by to samý pro mě? Položil bych za ni život. Udělala by to také? Zabil bych pro ni, kdyby ji to mělo zachránit. Stejně si myslím, že by pro mě nic takového neudělala. Jí na mně nezáleží tolik, jako mně na ní. Jsem jí ukradený. Je mi to jasný. Láska ti má něco dávat, ne jen brát. Tahle "láska" mi všechno bere. I moji sebeúctu. Chovám se jako kretén a jsem schopný se i pobít. Tohle není láska, spíš pobláznění. Mám dost silný pocit, že jen zneužívá moji dobroty. Starám se o ni, nebo se o to aspoň trochu snažím, a ona si toho neváží. Přiznávám. V některých případech jsem vážně...hrozný. Ale všechno má svůj důvod. Bojím se ztráty. Bojím se toho, že o všechny na kom mi záleží přijdu. Už jsem toho ztratil moc na to, abych ztratil něco dalšího. Podle všech bych se na Grace měl vykašlat. Kdykoliv na ni pomyslím, bolí mě u srdce. Možná bych je měl poslechnout a říct si DOST, už se trápit nebudu. Ale ono to nejde. Proč? Kde je chyba? Netuším, ale vím jedno. Už se nechci trápit... Stejně mi tohle "předsevzetí" nevydrží dlouho a ve finále se o ni zas budu marně snažit. Ale zas ze sebe nechci dělat kašpara...Sakra! Proč je to tak strašně složitý? NE! Už vážně dost, konec trápení, kašlu na to. Nestojí mi to za to všechno... 

Troy Shadeland
20. července
Musím jí zavolat, vážně ano. Sakra slíbil jsem jí, že se jí ozvu a jak je to dlouho? Hodně dlouho. Na lovce stínů jsem pořádný zbabělec. Nebo snad mohu prohlásit, že jsem byl zaneprádněný? Ano, to bych mohl, jelikož jsem neustále trénoval, občas zašel na hlídku. Bohužel se musím přiznat, že také sám, takže bylo nejspíš pokrytecké za to Jesse tak seřvat. Ale to je jedno, nebudu se tím zabývat. Nebudu se zabývat tím jaký jsem já, když mám okolo sebe tolik ostatních věcí, které bych měl řešit a odkládal jsem to. Věc číslo jedna, Will. Je opravdu možné, že jsem nezaznamenal jeho nepřítomnost? Ne, ale čekal jsem... myslel jsem, že zkrátka odjel. Však z tohohle Institutu si každý odchází jak chce. Grace jsem tu taky neviděl pěkně dlouho. Neměl bych snad také na chvíli vyrazit někam ven? Třeba znovu navštívit otce? V tuto chvíli jsem si uvědomil, kolik věcí jsem nechal za poslední dobu jednoduše plynout, do ničeho jsem se nehrnul a nic jsem neřešil. Zabolela mě vlastní nezúčastněnnost a rozhodl jsem se s ní něco udělat, popadl jsem tedy do ruky telefon a vytočil první číslo, které mi pokaždé naběhne na mysl, její číslo. Sevřel se mi žaludek ve vteřině, kdy jsem uslyšel ten důvěrně známý hlas, ten hlas jenž patřil k věcem, které jsem na ní tolik miloval. Byl jsem z toho tak zaskočený, že jsem si chvíli neuvědomoval, že mi pouze odříkává uloženou frázi, ve které mě žádá ať telefonát zopakuji později, jelikož je nyní zaneprázdněná. Nemohu popřít, že mnou v tu chvíli proběhla vlna žárlivosti, jelikož mě okamžitě napadlo, že je zaneprázdněná s tím kulturistou. Zhluboka jsem se nadechl a uvolnil sevřené klouby, oním tlakem zbělalé. Musím se uklidnit, nemůžu se takhle nechat vytočit kvůli vlastní představivosti. Nejspíš jen trénuje, spí a nebo dělá nějakou jinou běžnou věc, která nevyžaduje přítomnost jejího nynějšího spolubydlícího. Podařilo se mi uklidnit natolik, abych si utřídil myšlenky a byl s to alespoň namluvit zprávu do záznamníku. Mohl jsem jen doufat, že nevolám příliš pozdě a ona už není až po uši zamilovaná do... něj. Už mě unavovalo pro něj vymýšlet rádoby vtipné přezdívky jako například Locika, humor mě totiž pomalu opouštěl. "Ahoj, Leslie, to jsem já." Začal jsem a až po chvíli mi došlo, že můj hlas prošel telefonní mutací a pravděpodobně vůbec nezním jako já, proto jsem se zhluboka nadechl a upřesnil to. "Troy." Můj mozek mi automaticky nabídl sarkastickou poznámku, ohledně toho, že ačkoliv jsem obvykle ukecaný, dnes nějak nenacházím slova, ovšem já ji ignoroval a pokračoval s rozhovorem s neviditelnou Les. "Vím, že už je to nějaká doba co jsme se neviděli," a že mě až fyzicky bolí tvá nepřítomnost, "a že jsem se měl ozvat mnohem, mnohem dřív..." Odmlčel jsem se a na chvíli uvažoval nad tím, co jí chci vlastně sdělit. Chci jí říct jak se cítím nebo to přes telefon není dostatečně osobní? To jsem si měl nejspíš promyslet dřív než jsem zavolal. "Ale potřebuji ti říct, že mi moc chybíš. Možná to zní ohraně, ale zkrátka se bez tebe necítím kompletní. Nevím, jestli to máš stejně a nebo ne, ale chci se s tebou setkat. Netuším, kdy si tuhle zprávu poslechneš, proto bych ocenil jakousi zpětnou vazbu třeba jen v podobě SMS, abych nemusel tápat." Když už tápám ve všech ostatních ohledech. Upozornil jsem v duchu sám sebe a nepodařilo se mi udržet povzdech. V okamžiku, kdy se mi přehnal přes rty jsem ho litoval, jelikož jsem i já sám poznal kolik skrývaných emocí odkrývá. A když to poznám já, jak by to mohla nepoznat Leslie, která mě zná ještě stokrát lépe než se znám já sám? Jak by mohla nepoznat tu nervozitu, nejistotu, lásku a mnoho dalšího? Kousl jsem se do rtu a bylo mi jasné, že nemá cenu nic skrývat, pokračoval jsem tedy, aniž bych zaznamenal, že můj hlas nabral něhu, kterou se mi ještě před chvílí dařilo blokovat, abych na ni snad nějak netlačil. "Potřebuji tě, baletko." Zašeptal jsem, ale bylo mi jasné, že její vlčí sluch to bez problémů rozluští nehledě na hlasitost. "Můj život bez tebe postrádá řád, postrádá jakýsi smysl, zkrátka postrádá tebe a.." Znovu jsem se odmlčel a symbolicky zavrtěl hlavou, i když v místnosti kromě mě nikdo nebyl. "Raději bych ti tohle všechno a mnohem víc řekl naživo, kdy se ti můžu podívat do očí." Vzít tě za ruku, do náruče, či mi dovolíš tě políbit? Zavřel jsem oči a jen představa jejího dotyku mě příjemně zahřála u srdce, zároveň však zabolela bolestivěji než bodná rána. Proč? Jelikož i když to bylo dřív něco naprosto běžného, nyní si nejsem jistý jestli na ni takhle vůbec smím myslet a nebo se mi až moc vzdálila.. "Jednoduše mi dej vědět až si tohle poslechneš, i kdybys mi jen oznámila, že mě vidět nechceš. Potřebuji si to mezi námi dvěma vyjasnit.* Uzavřel jsem to právě včas, už mi končila kapacita hlasové zprávy. Ještě jsem však stihl vyřknout rozloučení. "Doufám, že naviděnou." Pípnutí mou zprávu utlo a já ji bez zpětného poslechu odeslal, jelikož jsem se obával, že bych napodruhé nemusel mít takovou kuráž a místo toho řekl něco úplně jiného. Což by možná nebylo úplně od věci, vzhledem k tomu, že jsem kvůli nervozitě plácal páté přes deváté. Zalekl jsem se vzápětí, ale bylo pozdě, zpráva byla úspěšně odeslána. Doufám, že si to poslechne co nejdříve. Napadlo mě, i přes strach z odmítnutí, když mi otec odpověděl na esemesku a pozval mě k sobě na týden počínající touto nedělí.

David Ainsworth
9. července
8.7. - Je to pár dní od toho co jsem poznal Rianny, tu čarodějku co se tváří jako neviňátko a přitom něco skrývá. Nemám daleko k tomu přidat se ke zdejší smečce, abych jí nečelil sám... Je to něco jako být sám proti magii, kterou nelze zkrotit. To stejné je ten její kamarád Loki. Ale teď se to komplikuje ještě víc. Bylo nalezeno další tělo, ale bylo označené dva hadi, co se navzájem požírají. A hrdlo oběti bylo překousnuté, vypadá to jako upír ale nebyl. Na to to bylo příliš roztáhlé. Místo činu bylo uprostřed lesa, široko daleko nikde nic jen stromy. Dostal jsem to na starost, ale už teď tuším, že to nedopadne dobře. Je na čase vyhledat původce těchto vražd.

9.7. - Dnes je úplněk, takže nemůžu pokračovat ve vyšetřování, nedávné vraždy, proto jsem šel na lov, oprášit své střelecké schopnosti. Vyrazil jsem ve 12. A kořist zastřelil ve 2 hodiny odpoledne, cítil jsem jak umírá. Naložil ji do auta a vzal si ji domů. Čerstvé maso uklidní když je úplněk. Střelba mě uklidnila, ale stále mám obavy, protože zatím jde pouze o vraždy civilů, ale jestli začne ten tajemný vrah vraždit i vlky, nedej bože lovce... Budu se do toho muset vložit trošku jinak.

Grace Lengthorn
7. července
Přicházím z dalším hlídky, ale tentokrát mířím po chodbách institutu až do výcvikového sálu. Jsem si jistá, že ve dvě ráno nikdo trénovat nebude a já potřebuju být na chvilku sama. Jen vydechnout po tom, co jsem se zase chytla s Jessem. Sundavám ze sebe mikinu a sedám si na žíněnky. Zbraně pomalu vytahuju z pouzder, aby mě nezatěžovaly. Ani se nebudu obtěžovat je zanést do zbrojírny. Můžou někomu posloužit k tréninku a vlastně poslední, co by se mi mělo honit hlavou je tohle.
Přišel za mnou, když jsem měla hlídku u doků a seděla tam a pak to zase začalo. Jenže já nemám čistou hlavu, cítím se tak pod tlakem a nechci jednat v afektu...Už ne. Nechci se do všeho vrhat tak po hlavě jako dřív.
V jedné věci měl Jesse pravdu. Potřebuju vypadnout z města a vytřídit si myšlenky v hlavě. Ale ne s ním v Anglii, musím být na to sama a proto mě napadá další pitomá a nezodpovědná věc.
Ale udělám to, nebudu už plýtvat časem a zavírat se v institutu. Je to pořád jedno a to samý. Hlídky, tréninky, hádky.
Po několika prázdných minutách se zvedám a mířím přímočaře do svýho pokoje, kde beru batoh a skládám si do něj to nejnutnější a nějaký oblečení navíc. Stélu a pár zbraní, který budu mít u sebe. Jak přelstím ty detektory už mám vymyšlené předem.
Ještě než odcházím, dávám si sprchu a čas. Poslední minuty si to ještě promyslet. S rukou opřenou o dlaždičky a zíráním zvažuji všechny následky, který tohle spontánní cestování přinese. Jenže ani to mě neodradí. Oblékám se do pohodlného oblečení, zbraně pečlivě schovávám a nanesu si pár nezbytných run, včetně neviditelnosti. S batohem na zádech vyrážím z institutu. Bude průser, že jsem se sebrala a odešla. Už jen proto, že novým mentorem je Ava a jestli se vrátím, asi mě nepřivítá s otevřenou náručí. Ale třeba by si Caleb všiml, že ještě existuju. Ale dost, tohle poslouchat nehodlám. Mobil sebou mám, kdyby to někoho zajímalo, tak mi pošle smsku.
**
Sedím na letišti v hlavní hale s letenkou, kterou ani potřebovat nebudu. To jen kvůli rezervaci a nakonec bude místo v první třídě prázdný. Aspoň pro zraky civilů. Letadlo mi letí až za hodinu a do té doby tu nejspíš vysedím důlek.
Zakláním hlavu a na chvilku zavírám oči, než mě probudí vibrující zvuk v mém batohu. Shání se po mně docela brzo, ještě jsem ani nenasedla na letadlo, pomyslím si, jenže pak nahmatám vibrující věc, která oznamuje démonskou aktivitu v mém okolí. Okamžitě se rozhlédnu kolem, ale žádného mutanta nebo jinou nestvůru nevidím. Může to být fantom a ty je mnohem těžší odhalit.
Zůstávám sedět. Nechci se zaplést do ničeho, co by mohlo můj odlet odsunout. Vibrace nakonec zmírní a já se v sedadle uvolním a po chvilce se zvedám a na vyzvání přecházím do sektoru, který mě už navádí k letadlu. Musím projít skrz bezpečností ochranku, ale runa mě jistí. Přelezu železnou zábranu hned vedle securiťáka a mám cestu volnou.
Sedám si do jednotlivého sedadla první třídy a batoh sesunu hned vedle sebe. Budu jen doufat, že si někdo neusmyslí sednout si na mou rezervaci.
Po čas letu se bráním spánku, musím být ve střehu, kdyby se někdo ochomýtal kolem mého sedadla. Jsou to jen dvě hodiny letu, vydržím to i bez runy, tvrdím si zatvrzele. Trvá to snad věčnost nebo mě možná hypnotizuje jedna a ta samá krajina. Všechno splývá dohromady, ale já se snažím všemožnými způsoby zaměstnat a udržet se při vědomí. Pohrávám si se stélou, obtahuji vybledlé runy a počítám kilometry před sebou.
**
Po dvou hodinách se sotva držím vzhůru a pálí mě oči. Hlavu mám podepřenou rukou a usilovně promrkávám, pak už letuška hlásí přílet a já se zvedám jako první, abych byla co nejdříve venku. To se mi také podaří a pak už mě zasáhnou ranní paprsky a horko Phoenixu. Přecházím do hlavní budovy letiště a dostávám se na metro. Schválně si vybírám ten nejprázdnější vagón, abych se nemusela s nikým mačkat, a sedám si do rohu. Cesta trvá jen dvacet minut, mezitím si prohlížím těch pár cestujících s rukou na senzoru. Když hlášení oznámí stanici, která je nejblíž mému bývalému domovu už se zvedám a vycházím ven. Chvilku zůstávám stát, abych se unavená stačila zorientovat. Odjíždějící metro mi rozfouká vlasy a já se dávám na cestu. Hlavu mám svěšenou k zemi a jen co vyjdu mezi ulice, matně rozpoznávám jejich okolí. Znám to tady, vyrůstala jsem tu a před rokem jsem se tu stavila pro věci rodičů. Asi to bude tou únavou.
Před zachovalým domem s obložením vytahuju stélu a na domovní dveře kreslím odemykací runu. Pomalu otevírám dveře a zjišťuji, že i když se sem měla nastěhovat nová rodina, tak dům zůstává pořád prázdný. Třeba ho ani civilové nevidí.
Skoro všechno je na svým místě, což mě trochu udivuje, ale jsem ráda. Procházím předsíní do kuchyně a v obýváku mé oči spočinou na schodech, který vedou nahoru do ložnice rodičů a mého pokoje. Nemám ale sílu...jsem tak unavená, že si sedám na gauč, zbraně nechávám volně spadnout spadnout na zem s mikinou a schoulím se na pohovce do klubíčka. Ještě přes sebe přetáhnu deku a vzápětí usínám.
Sbohem New Yorku...

Jesse Woodwinter
4. července
Sice jsem slíbil, že v Yorku budu už včera večer ale situace se trochu změnila. Chtěl jsem si užít poslední den v New Yorku, i když jsem jel pryč na pouhých pět dní. Hned po tom, co jsem se stavil ve Vlčím baru a dal si pár panáků, mi bylo jasné že se v tom stavu nemůžu ukázat v tom Institutu před mojí zbylou rodinou. Nejdůležitější je vždycky první dojem. 
Mohlo být něco okolo deváté ráno, když jsem se díky portálu ocitl u Yorského Institutu. Tady jsem nebyl snad od svých tří let. Chvíli jsem zde vyrůstal ale nedokážu si vybavit obyvatele Institutu. 
Rozešel jsem se ke dveřím a zazvonil na zvonek, sice je pravda že bych mohl otevřít dveře já sám ale přišlo mi vhodnější zazvonit. Za dveřmi jsem uslyšel nějaké hlasy. 
"Christophere, jdi otevřít!" Byl to dívčí hlas, nebyl dětský ale ani dospělácký. 
"Proč zase já? Vždyť tam běž ty Auroro. Mohla bys jednou za čas zvednout zadek," chlapec zněl trochu naštvaně a podrážděně. Musel jsem se pousmát, vypadalo to jako sourozenecká hádka. 
"Tak tam jdu já, vám by snad upadly nohy, že?" Tohle už znělo jako mužský hlas. Odstoupil jsem o krok ode dveří, aby dotyčný mohl otevřít. 

Ve dveřích se objevil muž. Měl hnědé vlasy s odlesky zrzavé, oči měl zelené a okolo nich vrásky, jeho rty měl roztáhnuté do širokého úsměvu. Mohlo mu být okolo čtyřiceti.
"Zdravím, jsem Jesse Woodwinter," pozdravil jsem a představil jsem se. Párkrát jsem přešlápnul na místě a čekal, co bude. Úsměv pána se ještě víc rozšířil.
"Jesse! U Anděla, ty jsi strašně podobný svému otci. Daniel, jsem tvůj strýc," podal mi ruku a já s jí jen potřásl. Usmíval jsem se stejně jako on. Věděl jsem, že táta měl bratra ale vždycky říkal, že je mrtvý, on táta o svý rodině nerad mluvil.
"Co tady stojíš, pojď dovnitř," pobídl mě a odstoupil od dveří, abych mohl projít. Rozhlédl jsem se kolem. Vypadalo to tu úplně jinak, než jsem si to pamatoval. Ale pohled tříletého dítěte je rozdílný od pohledu dospěláka.
"Zbytek rodiny je v jídelně. Snídal jsi? Pokud ne, tak máme nachystanou snídani. Kromě mě, mé ženy, dědy a našich dvou dětí je tady ještě sedm další lovců, ti se většinou starají o sebe. Jen na schůze chodí všichni. No, asi to stejně funguje i u vás v New Yorku, že?" Měl velmi zřetelný britský přízvuk, já jen celou dobu přikyvoval a poslouchal.
Takže ty dva hlasy, co jsem slyšel před tím patřily mé sestřenici a bratranci...
"Nesnídal jsem, budu rád když se nasnídám," zasmál jsem se a šel celou cestu s svým strýcem až do jídelny.
"Jesse, tohle je moje žena Sara," přišel k tmavovlasé ženě a políbil ji na spánek.
"Williame?!" Okamžitě jsem se otočil za cizím hlasem. Byl to takový stařík, vypadal trochu zděšeně. Strýc k němu okamžitě šel.
"Tati, tohle není Will, je to jeho syn Jesse. William zemřel před deseti lety," řekl mu a já trochu posmutněl. Odvrátil jsem zrak na druhou část stolu. Tam seděl blonďatý kluk, který hleděl do mobilu a vedle nějmalá hnědovlasá dívka. Zvedli pohled až strýc dědovi vysvětloval, že můj otec je mrtvý. Jejich pohled ustál na mě. Oba měli zelené oči.
"Omluv Jesse prosím dědu, on je trochu popletený," řekl trochu smutně strejda a já jen chápavě přikývl.
"Tohle je Christopher, polož ten mobil můžeš být rád že ho můžeš mít, a tohle je..." Nestačil ani doříct představení dcery a už ke mně přiběhla. Byla o proti mně malinká. Pevně mě objala a já sebou trochuzakymácel.
"No a tohle je Aurora. Je trochu moc aktivní," usmál se mile Daniel a já Auroře opětoval obětí.
"Já tě strašně ráda vidím!" Řekla a pustila mě. Podívala se na svého bratra, kterému rovna strýc domlouval to s mobilem. Viděl jsem jen jak mladík protáčí očima a mobil schovává.
"Ty civilské vymoženosti do Institutu vůbec nepatří. Nechápu proč jsi mu to dával Danieli," řekl káravě děda a já se pousmál.
"Všichni starší než čtyřicet let jsou stejní, žádné mobily do Institutu," zasmál jsem se a Aurora jen začala přikyvovat.
"Budeš v pokoji s Christopherem, protože u zbylých pěti pokojů se dělá rekonstrukci. Takže budeš tady dole, on ti pokoj ukáže. Ale až po snídani, teď si sedni a řekni nás všechno," já jsem pouze přikývnul na souhlas a sednul si na jedno z volných míst.
"Kolik, že vám je?" Zeptal jsem se své sestřenice a bratrance, který byl možná až moc zažraný do svého telefonu.
"Mně je patnáct a Chrisovi bude sedmnáct," uculila se Aura.
Byla celkem roztomilá. Měla dlouhé hnědé vlasy, zelené oči, na nosu a tvářích pihy a k tomu rozlitý úsměv. Neřekl bych, že jsme rodina. Byla milá a hodně nadšená z toho, že jsem u nich, byl jsem si jistý že rozloučení s ní bude na dlouho. Na rozdíl od Aurory, Christopher nevypadal nijak vyvedený z míry, že jsem tady na návštěvě. Byl celkem vysoký, ale oproti mně byl ale o kus menší. Jeho blonďaté, vlnito-kudrnaté vlasy měl rozházené do neupraveného účesu a nepřítomně se díval na protější zeď. Měl také zelené oči, ale víc do tmava než strýc nebo jeho sestra. Vypadal trochu jako já, když jsem byl v jeho věku.
"Proč vlastně nejste na Akademii?" Zeptal jsem a otočil se na strýce. Ten si trochu odkašlal, vypadal lehce zaraženě.
"Děti se učí tady v Institutu máme soukromou učitelku, bydlí tu s námi," vysvětlila Sara, když viděla že její muž nedokáže tak nějak odpovědět.
"Mezi tátou a Sonjou, naší učitelkou, je to celkem napjaté, ona nemá ráda jeho a když jsou spolu v jedné místnosti furt se hádají," naklonila se ke mně Aura.
"Já jsem celkem rád, že nechodím na Akademii. Slyšel jsem, že je to tam jeden namachrovaný blbeček vedle druhého," řekl Chris a schytal hnusné pohledy od všech dospělých.
"CHristophere dávej si pozor na pusu! Takhle mluvit nebudeš!" Když ho jeho mám zprdla za sprostá slova musel jsem se zasmát.
"A kdo je teď vedoucí Institutu v New Yorku? Naposledy to byla Cornelia Hawkstoneová, ne?" Zeptal se mě strýc a napil se čaje s mlékem, mně tohle nikdo nechutnalo tak jsem si dal kávu.
"Teď je vedoucí Ava Greenhawk, a u vás je kdo?" Odpověděl jsem a podíval jsem se po třech dospělých. Děda nevypadal zrovna na to, aby byl vedoucí tak jsem kouknul na strýce a tetu.
"Vedoucí jsem já, ale Spolek měl trochu problém s tím vzhledem k tomu, že tvůj táta byl v Kruhu..." Zarazil jsem a vyjeveně jsem se díval na Daniela.
"Můj otec byl v Kruhu?" Netuším jestli jsem byl v tu chvíli víc šokovaný nebo naštvaný. Strýc jen přykývnul.
"Ano, ale neůčastnil se toho co bylo v Síni dohod, po tom co zjistil co se stalo odešel. Kdyby naše matka neumírala, tak by to bylo všechno uplně jinak. Myslím si, že máma ho zachránila..." Vysvětlil, jak to všechno bylo.
Dobrá, a co se dozvím za další věci o mých rodičích? Tuhle větu jsem si musel odpustit.
"Tys to neděl?" Zeptal se mě Chris já jen zakroutil hlavou.
"Ou, tak to...všichni chtěli aby sis své rodiče pamatoval jako dobré lidi," pověděla Sara a já jí neodpověděl.
"Dobře no," pronesl jsem trochu sarkasticky a podíval se na všechny v místnosti.
"Proč jste o mně začali jevit zájem AŽ teď a ne před deseti lety?" složil jsem si ruce na hrudi a díval jsem se jen na dospělé. Chris i Aurora se začali střídavě dívat na mě a na jejich rodiče.
"Víš, když ti byli dva tvůj otec měl jisté...povinnosti," začal strýc ale já ho přerušil.
"Těmi povinnostmi máš na mysli, že měl otec milenku?" Zvedl jsem obočí a strýc jen přikývnul.
"Kvůli tomu jsme se pohádali no a tvůj táta s náma přerušil veškerý kontakt a taky nechtěl abychom se s tebou vídali. Proto jsi nešel k nám i když jsme žádali. Bylo nám řečeno, že na ty dva roky je to už jedno," pověděl smutně strýc. Já nijak nezměnil svůj výraz tváře.
"William byl vždycky hodně tvrdohlavý, když si něco umanul tak přes to nejel vlak. Když jsme se s ním pohádali vždycky se urazil a odkázal s námi nemluvit i několik dní," ozval se děda a otočil se na mě.
"Stejně nechápu proč tomuto nováčkovi o něm říkáš Danieli, jeho určitě nezajímají naše rodinné rozpory," řekl část ke mně a pak část ke strýci.
"Tati ale to není žádný nováček je to syn..." Nestačil to ani doříct a stařec se sebral a odešel. Strejda si promnul kořen nosu a začala ho jeho žena uklidňovat. Přišlo mi pěkná tahle opora.
"Pojď, ukážu ti pokoj," Christopher vstal a šel směrem na chodbu. Já taky vstal a šel za ním. Až teď jsme si všimnul, o kolik je menší než já.
"Kolik měříš?" zeptal jsem se trochu pobaveně. Jemu došlo, že si asi z něj chci dělat srandu. Jen se ušklíbnu.
"Nevím, tak 170?" Pokrčil rameny a já si o něj opřel loket.
"Seš malej," ušklíbnul jsem se a on se sebou jen ošil a postavil se přede mě.
"Možná jsem malý ale to neznamená, že bych nemohl být dobrý lovec," odfrknul si a celou cestu až do pokoje šel po zadu. Přišlo mi to trochu fascinující jak šel bez jakékoliv chyby, jako kdyby měl oči i v zadu.
Zbytek dne byl celkem klidný. Potkal jsem zbytek Institutu, většinou šlo o dost starší lovce než jsem já. Co jsem se ptal jejich věk se pohyboval okolo pětadvaceti. Byli všichni celkem příjemní až na dva.
Chrisem i Aurorou jsem byl donucen aspoň chvilku s nimi trénovat a jejich učitelka, která byla mimochodem fakt milá ženská (sakrasmus) ani jsem se strýci nedivil, že se spolu stále hádají, se ke mně chovala stejně jako k děckám. A dokonce mě ještě víc komandovala. Celkem jsem si zavzpomínal na Akademii. Po večeři jsem si pak povídal se strýcem v obývak tak nějak o všem. Ptal jsem se na otce, na Istitut, ty dvafakany co mě tak zřídili. Probrali jsme snad všechno, co šlo. Hodně jsme se u toho bavil a byla o taková pohoda. Spát jsem šel až někdy okolo půlnoci. A tehdy se tak nějak začalo všechno kazit.
"Doufám, že už spíš Chrisi," řekl jsem starostlivě, když jsem vešel do pokoje. Tehdy tam ještě blonďatý mladík ležel. Byl jsem celkem unavený tak jsem padl do postele rovnou oblečený jak jsem přišel. Sice jsem byl unavený ale pocit únavy hned odpadl jak jsem si lehnul. Převalil jsem se na madračce obličejem ke zdi a snažil se usnout, když už jsem byl blízko vyrušil mě zvuk šuštící peřiny. Nic jsem nechtěl říkat do dobynež jsem viděl stín Christopherových nohou na zdi.
"Chrisi?" Špitnul jsem a pak jsem jen uslyšel zaklapnutí dveří od pokoje. Vystartoval jsem v postele a bosý šel chodbou. Uviděl jsem jen jeho mizící vlasy za hlavními dveřmi Institutu. Podíval jsem se z okna. Chris byl normálně oblečený a také jsem se všimnul motorky za branou. Byl u ní nějaký kluk, v rukách držel jednu helmu a druhou měl pověšenou na řídítkách. Chris šel k němu, znali se šlo to vidět, kluk mu něco řekl a blonďák jen přikývnul. Otevřel jsem dveře Institutu a vyšel jsem ven aspoň na schody.
"Chrisi?" zařval jsem. Oba se otočili na mě, Chris popadl přilbu a nasedl na motorku.
"Jeď sakra jeď!" Popohnal druhého kluka a ten s motorkou odjel a určitě to nebylo povolenou rychlostí.

Rianny Blacksnare
4. července
Pred niekoľkými dňami som sa nachádzala v lese, kde som zanechala obeť. Muža v strednom veku. Zabila som ho. Veľmi ľahko sa nechal nalákať na zvonivý spev, čo ho samozrejme stálo život. Bol slabí a jeho smrť bola rýchla Veľmi rýchla. Ba až žalostne rýchla. Bol však jedna z mála obetí ktorej som neodsekla hlavu, ale namiesto toho mu do nej zabodla malebranche, ktoré som iba vytiahla. Nemala som na to chuť, nemala som chuť mu odseknúť hlavu. Prekusla som mu hadími tesákmi hrdlo, aby to vyzeralo na kusnutie upírom, musíme do toho zamiesiť trochu srandy. Okrem čiery v hlave a kusanca som na ňom nechala znak. Znak dvoch prepletených hadov, ktorí si navzájom požierajú chvosty. Znak, ktorý na hrudi nosí vytetovaný aj Satria a rovnako aj Loki. Majetok, moje hračky, ktorých som sa niektorých musela vzdať predčasne, aj keď nechtiac. Ten muž naposledy ležal vo vypálenom kruhu trávy, to som spôsobila celkom nevinne a bezvedomky, keď som samú seba skoro zabila. Stálo to však za to. Ten muž, okrem roztrhanej ženy je prvý z mála odkazov.

Navštívil ma však jeden z podsveťanov, vlkodlak, nikto mu asi ešte nepovedal, že do môjho domu sa nechodí len tak a už vôbec nie bez informácii o tom, kto v tom dome žije. Všetci rozumní podsveťania, ktorí žijú v Twinbrooku vedia, že sa mi majú vyhýbať. Až na Lokiho a po najnovšom aj jeho. Ten chlapec vie však príliš. Veľmi veľa na to, aby mohol prežiť. Ale zase sa to dá aj zneužiť.
Ten vlk hľadal vinníka, chcel vedieť kto zabil vlka, kto mu odsekol hlavu a nechal ho hodeného v lese. Ja som to nebola, zjavne však mám konkurenciu, ktorej sa podobne musím zbaviť, ako tej predošlej. V lese nechávam iba civilov pre potešenie a radosť ľudskej polície. Nech vedia, že nikde nie je kľud, aj keď sa to tak zdá. Nech si lámu hlavičky nevyriešitelnými prípadmi. Nikdy však neobvinia mňa zlatíčko Rianny. Milovanú umelkyňu, ktorá je stelesnením dobroty. Nech si myslia, že po lese chodí démon. Konečne sa ich povery, ľudské povery stávajú skutočnosťou, ktorá teší asi každého s temnou dušou.
Ľudia v Twinbrooku sa môžu tešiť, alebo aj smútiť. Pre niektorých môže nastať doba zla, doba temnoty a nevyriešiteľných javov, ktoré tak zbožňujem. Twinbrook sa naozaj stane mestom duchov.