Říjnové nástěnky

Taissa Agreste
20. října
Snažím se popadnout dech, ale nejde to. Přes slzy v očích nevidím, ale možná to je dobře. Oběma rukama si vjedu do zpocených vlasů, ignorujíc chomáče, co jsem si vytrhala. Spíše chomáče, co mi vypadaly samy, ale to není podstatné. Mám chuť zavřít oči a pokusit se o uklidnění, ale bylo by to akorát horší. Kdykoliv to zkusím, vybaví se mi vzpomínky nebo začnu zvracet, jako včera. Potřesu hlavou a pomalu vstanu z postele, aby se mi nezamotala hlava. Stejně kvůli té odporné noční můře už neusnu, budu to muset dospat přes den. A nebo se o to budu muset pokusit. Potřesu zase hlavou a váhavými kroky dojdu k oknu, které otevřu. Ne jen aby se vyvětralo, ale aby mi nic nebránilo. Sednu si na parapet a až teď si dovolím zavřít oči. Hluboký nádech a výdech, nádech a výdech, nádech a.. ne, tohle vážně nefunguje. Natáhnu se po mé momentální nejlepší kamarádce, krabičce cigaret. Překvapí mě, že je neotevřená, ale pak mi trkne, že je kupovaná večer. Za dnešek už druhá. Teď přichází na řadu ta pravá zábava; kde je do háje zapalovač?! Nepamatuju si, že bych ho schovávala nebo někam pohodila. Snažím se přesvědčit sama sebe v tom, že nikotin nepotřebuju, jenže bych právě klidně odpřísáhla, že zapalovač se mi někde zpovzdálí směje. Sednu si lépe, abych se mohla opřít, a co nevidím? Tu malou mrchu jsem měla vedle nohy. S povzdechem si zapálím jednu cigaretu (dobře, možná dvě nebo tři..) a hned po prvním popotáhnutí je mi.. ne líp, to rozhodně ne. Spíše mi to je více jedno. Všechno. Ani nevím, kolik je. Konec konců, není to důležité. Co je vlastně důležité. Nah, na takové myšlenky jsem až moc střízlivá, pro jednou.

.........

Cestou do kuchyně pro vodu slyším kňučení, pro jednou ne moje. Nechám to být, Hope se beztak jen protahovala a nebo měla špatný sen. Potřesu nad tím hlavou a posadím se na linku. Tam dlouho nezůstanu, při pomyšlení co všechno se tady dělo si raději přesednu na stůl. Kňučení neustává, právě naopak. Nejistými kroky dojdu do předsíně, ale pak mi je všechno jasné. Vidím její zadní nohy jak vykukují ze dveří koupelny. Zacouvám zpátky do kuchyně, nechci za ní jít. Dopiju sklenici vody a zavřu oči. Pokusím se myslet na něco.. u čeho nebudu na prášky a nebo hůř. Ráda bych se zase podívala do Indie a nakoupila si zásoby čaje, jelikož.. Zatnu pěsti. Nechci čaj ani vidět, cítit nebo dokonce pít.

Ráda bych přemýšlela nad něčím jiným, nad čímkoliv, jenže projev psího žalu mě jednoduše donutí, abych pro Hope došla a do koupelny zavřela. Dávám si načas, vím co mě ta, čeká. I když se to může zdát jako banalita, je náročné udělat těch pár kroků, přičemž mi je jasné, že si jdu ještě více ublížit. Je to určitá forma sebepoškozování; víte, že vám to ublíží, no i tak to děláte.

Pokusím se zhluboka nadechnout, ale pak ucítím tlak v hlavě, a tak raději vydechnu a snažím se jen o lehké dýchání. Sleduju při chůzi své nohy, hlavně abych se o něco nepřerazila. Zase.

''Hope, holka, no tak. Klid,'' pokouším se mluvit mile, a nebo alespoň ne tak ostře a nepříjemně. Taky jí musí být smutno, po hodně věcech, co už se nedají vrátit. Jako by mě ani neslyšela, nejspíše nevnímá, a kňučí dál.

Ne že by šlo přímo k kňučení, spíše jen její výdechy zní jako kdyby žalem sténala a prosila o pomoc. Jako by prosila o pomoc, a je jedno koho, jen aby se cítila dobře. Aby nemusela nosit na srdci a v hlavě tolik bolesti, která ji pronásleduje a nedá jí pokoj, dokud neusne a nebo dokud se z toho nesloží úplně a.. a po chvilce ani nevím, jestli stále mluvím o ní, nebo o sobě.

Při pohledu na Hope se mi zamotá hlava. Vysypala celý koš na prádlo, aby našla jedinou zpropadenou košili. Tu kostičkovanou červeno-černou, kterou jsem dostala v říjnu. Bože, už by to byl rok, kdyby.. Prostě by to už byl rok.
Leží na té stupidní košili, kterou jsem měla už dávno spálit. Jde vidět, jak zhluboka nadechuje, jako kdyby byla ještě cítit. Opatrně se k ní skrčím a vezmu jí ten hadr. Ani nezvedne hlavu, jen si povzdechne a leží dál.

Přiložím si onen kus látky blíže k sobě, abych mohla zjistit, co v ní cítí, a narovnám se. Zavřu oči, když si uvědomím, že to je vůně, kterou už nikdy neucítím, která už tu pro mě nikdy nebude, kterou miluju a nesnáším zároveň.

Při tomto uvědomění se mi podlomí kolena a já jsem ráda, že mám pod sebou pevnou zem. Opřu se o chladnou zeď a po dlouhé době zjišťuju, že jsem ještě schopná vnímat teploty nebo rozdíly mezi nimi. Bylo mi to vždy jedno, hlavně poslední dny, kdy byla teplota zdi do poslední, co mě zajímá. Na košili se začnou tvořit vlhké flíčky, díky čemuž si uvědomím, že jsou od mých slz.

Nesnáším, když brečím. A hlavně nesnáším, když brečím kvůli své debilitě. Bože, měla bych se přes to už dávno překousnout, zapomenout, a jít dál. Jenže to nedokážu. Nejsem nijak silná, jen tvrdohlavá. A nejspíše to je právě vlastnost, která mě dostala do takového situace. Kdybych nebyla tak tvrdohlavá, ještě před Novým rokem jsem mohla odjet pryč. Do Evropy. Na Kanáry. Do Pekingu. Nebo na Aljašku. To je jedno, ale už bych nemusela být v New Yorku. Chtěla jsem jen být chvíli šťastná, to je nutný až takový trest za to, že jsem byla tak bláhová a naivní? Nejspíše ano. Připravila jsem ho o tolik věcí, o tolik svobody.. a dělám chudinku ze sebe. Nebýt něj, nikdy bych si neuvědomila, jak sobecký a odporný člověk jsem. Přišel o Christinu a já myslela jen na sebe a na to, jak mi ublížil, i když on potřeboval utěšit a uklidnit. Byla jsem mizerná osoba, přítelkyně i kamarádka.

V tu chvíli začnu kašlat, jak se snažím zadržet slzy a tlumit vzdechy, co si i tak hledají derou cestu přes mé rty. Zase se nadechnu, abych si mohla zase připomenout to, co jsem ztratila. Bolí to, dokonce více než v první smečce. Je smutné, že se scénář opakoval, i když ne úplně stejně. Přijde mi to jako hodně špatný vtip, noční můra, po které má přijít ráno. Jenže moje ráno nepřichází, je tma a zataženo, takže mi na cestu ani nesvítí hvězdy.

Hope se zvedne a šťouchne do mě čumákem, snaží se mě rozptýlit, aby mi nebylo tak mizerně, jak to vždy zkouší. Jenže v tu chvíli v sobě už neudržím ani slova, ani emoce.

''Hope, do prdele, on se nevrátí, pochop to už konečně! Chtěl od nás odejít, tak jsme ho musely nechat jít, to lidi dělají, když někoho milují. Nechávají ho odejít, i když je to samotné zničí, jelikož jim nejde o sebe, ale o osobu, kterou milují. Přenes se přes to, a dělej, že tu nikdy nebyl, že nikdy neexistoval, ani ve tvém životě nebo ve tvé hlavě, co na tom nechápeš?!''

Zvýším hlas, ale ne moc, spíše na ni jen koukám přes slzy. Přísahala bych, že jsem v jejích očích právě viděla, jak se v ní samotné něco zlomilo. Setřu si slzy a překvapeně zamrkám, když si uvědomím, co jsem udělala.

''Panebože, Hope, zlatíčko.. Promiň.. J-já jsem nechtěla, vážně ne,'' mluvím na ni a natáhnu k ní ruku, abych ji mohla pohladit. Jenže ona udělá něco, co na oplátku zlomí mě. Ucukne před mým dotekem. Překvapeně se na ni podívám a stáhnu ruku zpátky. Tentokrát slzy ignoruju, nemá to cenu. Nikdy přede mnou neucukla nebo se neodtáhla. Nikdy. Bojí se mě, nechce, abych se jí dotýkala. Zdá se, že si uvědomí, co se právě stalo, a tak udělá váhavý a opatrný krok, ale já potřesu hlavou. Nechci ji nutit nebo jí ublížit, bože, to bych nikdy neudělala. Vypadá to, jako by se ke mně chtěla rozejít, ale místo toho se sklopenou hlavou odchází z koupelny, přičemž mi nechává košili v rukách.

Ani se na ni neohlížím, jen se poddávám záchvatu nostalgie a úzkosti, který jsem potřebovala. Hlavou mi běhá tisíce vzpomínek a miliony myšlenek, je to k nevydržení. Pocit totální bezmoci, ať udělám cokoliv, vždy mě do přivede na dno, ze kterého mě nikdo nedokáže dostat, natož abych se z něj dostala sama. Pocit, když víte, že jste zbyteční, stejně jako vaše prosby o odpuštění, které se vám stejně nedostane, protože si ho nezasloužíte. Jediné, co si zasloužíte, je bolest, protože to je to jediné, co dokážete cítit a vnímat, to jediné, díky čemu si připadáte naživu.

A pokud mám k životu cítit bolest, budu trpět. Jen nevím, jak dlouho to ještě zvládnu.