Rose de Clermont

Charakter:

Potkali jste dívku, která svým vzrůstem dosáhla pouho pouhých 150 centimetrů. V davu se ztratí, pro hrníček v nejvyšší poličce nedosáhne, ale však ona si už nějak poradí, je to chytrá hlavička.
Ale nebojte se, že byste ji zašlápli. Ona když není vidět, je aspoň slyšet. Ani kdybyste ji zastihli, když nemá povídavou, nezapomenete na její hlas a smích. Vlastní vysoký sopránek, což je někdy tak vlezlé, že není nejmenší šance ji vyhnat z hlavy.
Drobounká a hubená je od hlavy až k patě, teď ještě bledá jako smrt, no radost na ni pohledět. Má však tuhý kořínek.
Dominantou obličeje jsou čokoládové oči. Často plné radosti s šibalskou jiskrou. Říká se, že oči jsou zrcadla duše, v očích Rose si můžete číst jako v otevřené knize. Napráskají vám na ni úplně všechno. Když lže, když se snaží schovat smutek,když je naštvaná... Jsou její předností a zároveň slabinou.
Před proměnou si žila ve svém pohádkovém světě, kam nedopadal jediný temný paprsek. Díky tomu si dokázala zachovat nezkaženost a nevinnost nemluvněte. Má dobré srdce, což se projevuje ve všem, co dělá. Je nesobecká, celá by se pro druhé rozkrájela.
Tahle její dobrotivost jí však jednou přivede do hrobu. Vlastně moment, už se tak stalo. Ale ona se z toho hrobu vyhrabala a ocitla se v úplně novém světě. Její pohádkový svět překryl rudý mrak. Touha po krvi ji ovládá natolik, že se začíná ztrácet v tom, kdo je. Pravděpodobně je pořád stejná. Ani černá ani bílá, prostě Rose, která potřebuje přátele, aby mohla fungovat. Ta věčná optimistka, která věří v zázraky a svým nadšením některým leze na nervy. Ta, co miluje zábavu, ráda se směje a rozhodně nezkazí žádnou srandu. Už odmalinka chce vědět všechno, co se kde šustne. Nezřídka kdy se jí to vymstí a doví se něco, co by si přála nevědět. Nebojí se zkoušet nové věci a často jedná impulzivně. Nepřemýšlí a je schopná udělat hodně věcí, kterých potom lituje.
Není vůbec stydlivá, spíše ta společenská bytost, co se drží u ohniště dění. Nemá problém se seznamovat. Je upovídaná, ale taky ví, kdy tu pusu zavřít. Tajemství drží jako hrob a nedá se zlomit, pokud dá někomu své slovo. Na rozdíl od psychické bolesti tu fyzickou snáší docela dobře. Jistěže by se tomu radši vyhnula, není přece masochistka. A sadistka už vůbec ne, nikdy nechce nikomu ublížit. Skoro by se dalo říct, že obrečí i rozbitý hrníček.
Ale existují lidé, s kterými nedokáže soucítit. Samozřejmě, že tací existují. Ale právě teď začíná do té skupiny řadit samu sebe. Mívá časté změny nálad, které nedokáže kontrolovat. Bývá mnohem víc agresivní, hlavně když má žízeň. V tu chvíli se vůbec nepoznává. Vše je pro ni nové a všemu se teprve učí. Snaží se s tím vypořádat, ale je to boj, který vede sama se sebou, pokud vyhraje jedna část, automaticky ta druhá musí prohrát. Ať to dopadne jakkoliv, ublíží jí to, tomu by se ráda vyhnula, ale netuší jak. Jak si udržet svůj starý život, své staré já v tomto novém těle?

Minulost:

Narodila se do dobře situované rodiny žijící poblíž Paříže 13. srpna. Vyrůstala s rodiči, starším bratrem a babičkou, která ji vždycky rozmazlovala tak, jak to babičky dělají. Měla krásné dětství, před spaním jí a bratrovi rodiče četli pohádky. Nejspíš odsud pramení ten optimismus a víra ve šťastné konce. S bráchou se občas prali, to dělají asi všichni sourozenci. Zvlášť když se vám mladší sestra montuje do vašeho milostného života, to si prostě zaslouží malou lekci. I tak, když šlo do tuhého, ti dva se navzájem chránili a kryli si záda.
Už jako malé škvrně ji rodiče přihlásili do kroužku baletu, aby z ní nevyrostl malý buřtík sedící celé dny u počítače. Ovšem na spořádané figury a správné držení těla byla moc hyperaktivní. Několik let chodila do atletiky, kde se mohla o něco víc vybít. Ještě na základce se s kamarádkami domluvila a začaly společně chodit do taneční skupiny. Tanec si zamilovala celým svým srdcem. Jezdila na různé soutěže a párkrát i vyhrála. Říkala si, že má ten nejlepší život, jaký si může přát. Svou rodinu milovala a oni ji, ve škole měla celkem dobré známky, měla spoustu kamarádek, zamilovala se... No prošla si i zlomeným srdcem a nějaké další zlomeniny posbírala taky. Ale vždycky se z nezdarů oklepala a šla dál. Hodně lidí jí to závidělo.
Když dosáhla plnoletosti, přišla s nápadem, že chce žít v Ameriky. Aspoň rok, nebo dva. Nasbírat nějaké nové zkušenosti. Nebyla jediná, kdo o tom přemýšlel, vlastně ji k tomu nápadu přivedla spolužačka. Stálo to dost námahy, musela udělat tucet slibů, ale nakonec po ukončení střední spolu ještě s jednou bláznivkou, odcestovala do New Yorku.
První týdny si moc nepamatuje, pro ni to byl jeden velký mejdan. Kromě příšerné bolesti hlavy to mělo jedno velké plus, brzo si tak našla pár známých lidí, kteří ji pomohli se začlenit. Podnikali různé akce, večer chodili do klubů, prostě si užívali života. A užívala by si dál, kdyby jednou nezkřížila cestu upírovi.
Pořád se snaží si tu noc vybavit, ale nedokáže se ani rozhodnou jestli to byl muž, nebo žena, jestli ho znala, nebo potkala poprvé. Nejspíš byla pěkně na mol. Její vzpomínky se stávají ostrými až po smrti, kdy se probrala zasypána hlínou. Jako první si uvědomila takový divný spalující pocit, který jak později pochopila je žízeň po krvi, které se už nikdy nezbaví. Když se vyhrabala z vlastního hrobu, spatřila několik upírů z klanu, kteří jí dali první pomoc. Krev a nějaké nedostačující vysvětlení, co se s ní stalo. Není to moc dlouho, co si tímto prošla. Snaží se s tím nějak sžít, ale je to těžké, když do té doby neměla o světě Stínů ani tušení. Občas kvůli tomu vyšiluje víc, než by bylo nutné. Možná z ní jednou bude dobrá upírka, má před sebou ale ještě dlouhou cestu.