Říjnové nástěnky 

29. října
Probouzím se z bezesného spánku. Několikrát zamrkám, abych si byla jistá, že plně vnímám. Pohledem zabloudím k hodinám, díky kterým se zděšením zjistím, že je tři čtvrtě na devět. Syknu a okamžitě začnu pobíhat po bytě jako smyslů zbavená. V devět hodin musím vyjít z bytu, abych stihla focení, o kterém už vím tři týdny. Ze skříně náhodně vezmu nějaké kalhoty a triko. Svetry se mi povalují téměř všude po židlích, takže jeden určitě seberu cestou. Rychle si zalezu do koupelny a skopnu ze sebe kraťasy na spaní, přičemž si zvládám čistit zuby. Uslyším vyzvánění, které pochází z pokoje, takže s kartáčkem v puse doběhnu ke zdroji zvuku. Hovor nestihnu přijmout, což mi nevadí, jelikož to bylo neznámé číslo. Co mě ale zarazí je čas, který oznamuje minutu před sedmou. Zavřu oči a prudce vydechnu. V noci se musely zastavit hodiny. Výborně! Šílím z toho, že nestíhám, ale dokonce jsem vstala dřív! ,,Tohle už snad ani nemůže být lepší! Leda že by..'' větu nedořeknu, protože v tu chvíli se ozve debilní budík. Naštvaně odemču byt, klíče hodím do obýváku a pak kopnu do dveří, aby se zabouchly. Vyzuji se a jehly doslovně hodím do botníku. Focení dopadlo katastrofálně. Dobře, mohla jsem za to částečně i já, ale i tak. Po příjezdu na domluvenou adresu na mě před jedním činžákem čekal klient. Devatenáctiletý černovlasý chlapec s tmavýma očima. S nacvičeným úsměvem jsem se představila a on učinil to samé. Dlouhou dobu mě jenom sjížděl pohledem, ale nedivila jsem se. Po tom, co se mi stalo ráno, jsem neměla náladu na něco veselého a nebo obyčejného. Proto mi přišlo jako dobrý nápad, kdybych se rozhodla vyniknout. Na sobě jsem měla černé jeany s vysokým pasem a bílé tílko. Místo svetru mi pod ruku přišla tmavá kožená bunda. Spolu s vysokými jehlami to byla dokonalá kombinace pro někoho, kdo si chce užít nezávazný sex někde ve starém hotelovém pokoji. Jako třešnička na dortu byl můj make-up. Oči mi rámovala kočičí linka, což by nebylo nic divného. Zato tmavě rudá rtěnka u mě je naprostý zázrak. Jenže dneska se zázraky děly. Pozval mě k sobě domů, abychom mohli blíže probrat jeho představy o dané zakázce. Měl to být dárek k výročí pro jeho přítelkyni, která o focení věděla taky. Ovšem co už nevěděla bylo to, co se s těmi fotkami bude dít dál. Výsledkem měla být velká koláž jejich fotek. Starších i těch, co fotili se mnou. Probírali jsme to jenom dva, protože jeho drahá polovička byla na služební cestě. Ze začátku všechno šlo normálně, ale když po mě chtěl vyjet, slušně jsem mu vysvětlila, že vážně nejsem děvka. A víte kolik to bylo práce? Sebrala jsem se a odešla domů, přičemž mi myšlenky neustále směřovaly na tu chudinku, která němá tušení co se děje v jejím vztahu. Smutné a zajímavé zároveň. S náladou na bodu mrazu dojdu do obýváku, kde mě překvapí záplava střepů, které jsou snad všude na zemi. Vedle jednoho leží i klíče, takže si spojím, že když jsem je hodila, trefily sklenici. Dva body pro Taissu! Nebyla bych to já, kdyby se ještě něco nepokazilo. Myšlenky mi létaly sem a tam, takže mě nepřekvapovala bolest, jež pocházela z kotníku. S povzdechem sklopím hlavu, abych se podívala na ránu. Není hluboká ani nějak rozsáhlá, obyčejná rána po pořezání. S povzdechem jsem z ní vyndala střep a ani se nenamáhala s ošetřením. Ve sklenici byla stejně jenom voda a rychle se to zacelí. Po úklidu té spouště mě nenapadlo nic jiného než to, že bych mohla jít do sprchy. Pro bezpečí moje i všech okolo. To by mi ale nesměl zase zazvonit telefon. Bylo to to samé číslo jako ráno. S nedůvěřivým pohledem jsem hovor vzala a přemýšlela, kdo by mi mohl volat. ,,Miláčku, chci ti říct, že mě to mrzí.'' ozve se okamžitě hluboký hlas. Zatnu zuby i pěstí. Nejraději bych začala křičet, vztekala se a nadávala, ale vím, že by mu to udělalo radost. Tu mu nedopřeji. ,,Idiote, chci ti říct, že mě to nezajímá.'' odpovím chladně jeho větou, jenom malinko pozměněnou a zavěsím. Začnu zrychleně dýchat a zavřu oči. Pokusím se myslet na něco pozitivního, ale nic mě nenapadá. Dětství? Byla jsem sama, dokud se neobjevil Lucky, ale ten.. Kousnu se do rtu. Dospívání? Úžasný pocit, když nikoho neznám a cestuju nevím kam. Dospělost? Jsem na začátku života a už teď si připadám mrtvá. Ne, tohle nezvládnu. Zoufale se rozhlédnu po plechovkách, které nikde nevidím. Telefon hodím na sedačku a momentálně mi je jedno, co s ním bude. Kleknu si před skříňku, abych se podívala, jestli tam nejsou zásoby barvy. Díkybohu, pár jich tu je. Popadnu několik barevných zázraků a postavím se kousek od natažené plachty, kterou jsem přestala uklízet, jelikož ji v poslední době používám až moc často. Neobtěžuji se ani s drdolem nebo rukavicemi. Ponořím dlaně do barev a následně je prudce vytáhnu, abych si mohla vybít vztek. Cákám barvy před sebe tak, že nad tím ani nepřemýšlím. Vkládám do toho všechnu agresivitu, bolest, strach.. všechno, co mě tíží. Nedbám na čistotu. Plně si uvědomuji, že mám barvu ve vlasech, na tvářích, na zničeném oblečení. Avšak to je teď naprosto zbytečné. Ono je vlastně vždy všechno naprosto zbytečné. Když už se konečně uklidním, ztěžka oddechuju. Teď už vážně musím do sprchy. V koupelně se pomalu svléknu a následně si nárokuji sprchový kout. Opřu se zády o studené kachličky, které silně kontrastují s vřelou vodou omývající mé tělo. Dlouze vydechnu a zavřu oči, načež se svezu po zádech až do sedu. Kolena pokrčím k hrudi tak, abych si je mohla obejmout. Zakloním hlavu a trhavě vydechnu. Nechávám vodu, aby ze mě smyla všechen stres. Nemyslím na nic. A to je nejhorší. Vždy se mi hlavou honí bláznivé myšlenky týkající se utopení v medu, stavění sněhuláků v létě a výstavby záchranných stanic pro opuštěné veverky. Jenže teď ne. Nevybírám si z vlasů barvu, nemyju si obličej, nepřemýšlím. Prostě jenom tiše sedím. Deset minut. Půl hodiny. Hodinu. A koho to vlastně zajímá? Jsem sama. Jenom já a můj stín. Po nevím jaké době opustím koupelnu. Neučesané mokré vlasy se mi linou po zádech, což je mi jedno. V tílku a volných šortkách dojdu k sobě do pokoje, kde se zadívám na svůj odraz v zrcadle. Velké modré oči, dlouhé světlé vlasy, plné rty.. Vypadám stejně ale přitom jsem tak jiná. Nepoznávám sama sebe. Udělám krok k zrcadlu a dlaň přiložím na jeho chladný povrch. Vídám ho každý den. Nepatrnou, obyčejnou a přitom kouzelnou věc. Zrcadlo. Mohla jsem si jen představovat, jaké by to bylo, kdyby existoval svět za zrcadlem. Ten lepší svět. Položila jsem ruce na stříbrný povrch zrcadla, cítila tu zvláštní energii, prohlížela si svůj vlastní odraz a chtěla natáhnout ruku dovnitř. Ale nešlo to. Protože zrcadlo je hmotná věc. Nic za ním není. Ale co když to není pravda? Co když mi v cestě dál blokuje můj vlastní odraz? Co když mě nechce pustit dál, protože druhá strana zrcadla je děsivá, zlá a špatná? Co když doopravdy existuje druhá strana zrcadla? A co když jsem ten odraz já? Potřesu hlavou, abych takové myšlenky vyhnala z hlavy. Pomalu se odtáhnu a lehnu si na postel. Chvíli ležím na zádech, ale pak se otočím na levý bok. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Ucítím vůni, která je mi známá. Voní jako bezpečí a svoboda. Ale zároveň i zábava a klid. Dylan. Prudce otevřu oči a posadím se, abych se mohla rozhlédnout kolem. Ale není tu. Jsem sama. Zklamaně si zase lehnu na bok, načež tu vůni ucítím znovu. Pár vteřin jenom těkám očima po pokoji, než mi to dojde. Polštář, na kterém spal. Jednou rukou se pro něj natáhnu a přitisknu si ho k hrudi. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Znovu. A pak ještě jednou. Vyžívala jsem se v každém nádechu a polštář k době tiskla pevněji. Po tváři mi steče osamělá slza, kterou nechám být. Jenže není jediná. Následuje ji další. A další.. Po měsíci v New Yorku jsem skončila takto. S barvou ve vlasech objímám polštář a brečím kvůli osobě, kterou u sebe nemám. Jenže ta osoba mi nemůže dát to, co potřebuji. Což je ještě horší. Alespoň pro mě. V duchu si stále opakuji jeho slova: Přátelé, jsme přátelé. Bolí to, moc to bolí. Ale jestli je to jediná možnost jak ho mít alespoň částečně, zvládnu to. Semknu rty k sobě a pokrčím nohy, přičemž hlavu zabořím víc do polštáře. Tlumí moje vzlyky a k tomu voní jako on, díky čemuž vzlykám ještě víc. Jaká to hořká ironie. Ale už necítím smutek. Dokonce ani prázdnotu nebo stesk. Necítím nic. Naprosto vysílená a se slzami v očích usínám, načež v průběhu noci odmítám pustit polštář. Protože alespoň ten polštář je můj a nikdo mi ho nevezme. Je můj a vždy bude. Můj..

Rosie Wilson
26. října
Z bezesného spánku mě probudil kašel a úplně vyschlé hrdlo. Těžce jsem zamrkala a pokusila se si sednout, což byla velká chyba. Z mých úst vyšel sténavý zvuk a já spadla zase na polštář.
Moje hlava třeštila, jako bych ji vyprala v pračce s rozbitým přívodem vody na program pro velmi špinavé prádlo o tisíci otáčkách. Dvakrát. Nicméně mé ležení nemělo dlouhého trvání, protože jsem musela vyrazit na toaletu. Cestou jsem si v hlavě snažila vzpomenout na události včerejšího večera, na které jsem si pamatovala jen matně. Před koupelnou mě do nosu udeřil příšerný zápach. Bála jsem se podívat, jak to uvnitř vypadá a tak jsem jenom zavřela dveře. I přes kocovinu můj mozek vyvodil, že pokud má můj močový měchýř objem asi něco víc přes půl litru a teď je naplněn tak z poloviny, můžu návštěvu koupelny odložit o několik hodin. Několik hodin a musím to tam jít uklidit.
Povzdechla jsem si a šla do kuchyně, odkud na mě nasupeně zíral kocour, který byl posledních pár dnů docela zanedbáván. Měla jsem pocit, že mi tohle už nikdy neodpustí. Nasypala jsem mu dvojnásobnou porci kočičích granulek do malé misky jako ubohý pokus o kompenzaci a zadívala se na ledničku. Kručelo mi v břiše, ale dobře jsem věděla, že pokud je můj žaludek uražený stejně jako můj kocour, což je víc než jen pravděpodobné, všechny potencionální návštěvníhy mé trávicí soustavy by poslal zase pěkně tam, odkud přišli.
Proto jsem se jen opatrně napila vody a zamířila do obýváku na malou červenou sedačku, přehodila přes sebe zelenou chlupatou deku a zavřela oči. Vlastně se mi moc často nestávalo, abych se opíjela. Musela jsem zjistit alespoň okrajově, co se stalo. A kdo jiný by to mohl vědět lépe, než já sama?
Takže, určitě se to stalo v Pandemoniu, o tom nemám pochyb. A jak jsem se tam vlastně dostala? To nevím. Možná jsem upadla do dalšího transu? Asi ano. To se mi teď stává docela často. Snad je to jenom dočasné. A co jsem tam pohledávala? Byla jsem tam s někým? Myslím, že jsem tam nikoho známého nepotkala, což je určtě dobré znamení. Nebo tam někdo se mnou byl? Zachvěla jsem se a víc se zachumlala do teplé deky. Měla jsem víc otázek než odpovědí a můj mozek se zdál být pořád zamlžený a neschopný si vzpomenout na nic konkrétního. Jak dlouho jsem tam byla? Kolik jsem toho vypila? Nevím! Netuším! Začínala jsem mít dost té mé nevědomosti, která mě začínala nepříjemně zžírat. Řekla jsem si, že bude nejlepší, když si dneska a zítra vezmu volno a až úplně odezní kocovina, budu dělat, že se nic nestalo. Ano, vrátím se zpět do starých kolejí . S mým novým rohodnutím jsem zapnula televizi, kde zrovna běžel šestidílný maraton Hvězdných válek. Alespoň jsem měla do večera co dělat.

Jesse Woodwinter
25. října
Probudil jsem se v nějakém sklepě. Šlo cítit vlhko a strašný puchu, něčeho co připomínalo zdechlinu.
"Haló, je tady někdo?" Bylo první co jsem zařval, v místnosti byla tma a moc odbře jsem neviděl.
Pokoušel jsem se hnout, ale nešlo to, byl jsem přivázaný. Nepamatoval jsem si vůbec nic, naposled, co jsem si pamatoval bylo, že jsem měl v pátek hlídku a pak mám okno. Uslyšel jsem kroky, nemohl jsem rozpoznat, jestli patří ženě či muži. Dveře, které byly naproti mého lůžka, se rozletěly a mě oslepilo ostré světlo. Pak jsem si všiml jen ruky, držící velkou injekcí plnou čehosi černého.
"Kdo jste? Kde to jsem? Proč tu jsem?" navalil jsem na tu osobu mnoho otázek, odpovědi se mi bohužel nedostalo. S velkou pravděpodobností šlo o ženu.
"Pšššš. " Dala mi prst před rty. "Jen... to trochu píchne, nemusíš se bát." řekla mi a vpíchla mi jehlu do ruky.Když jsem se probudil znova, cítil jsem se o dost hůř než předtím, bolelo mě celé tělo, s těží jsem otevřel víčka, i přes to velké snažení jsem viděl pořád rozmazaně. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru, které vedli nějaké osoby.
"Říkám ti, že ho tím zabiješ!" rozpoznal jsem ženský hlas, jistě to byla ta samá, co mi dala tu inekci.
"Víš, co to udělalo Williamovi nebo Tris a to byli dospělí, co si myslíš, že to udělá s mladým klukem?" křičela na někoho, podle jejího tónu tu osobu znala dobře, jinak by se neodvážila na ni takhle křičet. Ten hlas mi byl povědomý, odněkud jsem ho znal, ale za nic jsem nemohl přijít od kud.
"A navíc mu nemůžeš ublížit! Slíbil jsi, že když si tě vezmu, tak ho necháš být!" křičela na něj znova, její hlas byl už roztřesený a plný zoufalství.
'Koho myslela tím ho, jako mě?' proběhlo mi v hlavě.
"Nic jsem neslíbil." řekl mužský hlas zněl podřážděně. Takového chlápka bych nerad ještě víc podráždil. Své oční víčka jsem už neudržel a nakonec je zavřel

V místnosti bylo šero, okna v místnosti nebyla, jediné světlo byla malá téměř nefunkčí žárovka na chodbě. Šlo to tu citít vlhkostí, plísní a vodou. Chlapec ležel na lůžku, celý se třásl. Po jeho čele stékal pot, mnozí lidé by ho měli za nemocného, ačkoli nemocný nebyl.
Každý by puch v té místnosti nesnesl, avšak poměrně mladá žena tu byla. Seděla na jedné ze zrezivělých, kovových židlí a sledovala mladého chlapce, jak se trápí.
Bylo jí z toho k pláči, z toho, co její choť dělá. Vzala si ho jen proto, aby ochránila svoji rodinu. Dal jí slib, který teď porušil.
Zavřela oči ve snaze zahnat slzy, ale ty nakonec zvítězily a koulely se jí z očí. Kdykoli se podívala na chlapce, zabolelo jí u srdce.
"Pojď už!" zařval na ni její muž. Otočila hlavu ke dveřím, ve kterých on stál. Svalnatý, zamračený, s přísným výrazem, se díval na ženu.
"Pokud si dobře pamatuju, říkal jsem, že tady nebudeš." řekl hrubě.
Pustila chlapcovu roztřesenou ruku, kterou držela celou dobu a smutně na něj pohlédla.
"Mám tě ráda. "zašeptala k mladíkovi. Židli dala na své místo a šla ke dveřím.  

Bratt Whitescar
9. října 
Procházel jsem si to chodbou Akademie a svižným houpavým krokem došel až do knihovny. Ve dveřích jsem se rozhlédl kolem dokola, jestli náhodou nenajdu nějaké příliš snaživé studenty, co celý den okouní a učí se napřed. Ačkoliv jsem si na každém kroku musel zakrývat pusu při zívání, měl jsem ten den docela chuť s někým prohodit pár slov a prohlédnout si nové studenty. Překvapivě tu však bylo prázdno. Prohrábl jsem si vlasy, došel k levému rohu prostoru a začal prohledávat regály. Prstem jsem projížděl různými obaly knih a v duchu si četl jejich názvy. Polovinu z nich jsem nikdy v životě neslyšel a ani jsem neměl v plánu je číst nebo se o ně nějak zajímat. Zastavil jsem se ve středu místnosti. Tak tady to máme. Vyjel mi pravý koutek úst nahoru jako obvykle, když jsem knihu našel. Skvěle, skvěle. Přesně tohle jsem potřeboval. Vyndal jsem ji opatrně ven, vrazil si ji do podpaží a zase rychle odkráčel pryč, aniž bych se ohlédl.
Poté, co jsem zamířil do svého pokoje, jsem knihu hodil na postel a šel se osprchovat. Trvalo mi to chvilku, takových patnáct minut, ne jako ženám. Nikdy jsem jim nerozuměl a pořád nerozumím, i kdybych si to v celku přál. Co v té koupelně takovou dobu proboha dělají? Všude jim všechno trvá. Občas nad tím přemýšlím, ale nikdy nedojdu k logickému závěru. Možná jsem si měl vypůjčit knihu o ženském mozku a jejich myšlení. Existuje vůbec něco takového? Protože pokud ano, musela to být dosti velká bichle. Lehl jsem si do postele, hodil ruku za hlavu a začal pomalu číst. Ta kniha byla ale tak nudná a únavná, že se mi začínaly zavírat oči. Říkal jsem si: To zvládnu, není to tak hrozné. To jsem ale lhal. Ještě než jsem stihl usnout, knihu jsem položil na noční stolek vedle mé hlavy a spatřil kodex.
Po nějaké době, pro mě dost neurčité, jsem uslyšel tlumené zvuky. Vlna studentů a jejich kroků na chodbě mě vzbudila. Otevřel jsem oči a ocitl se v úplně odlišné poloze, než ve které jsem usnul. Pootočil jsem hlavu stranou a vyskočil z postele. A sakra! Prošvihl jsem vlastní hodinu! Tak za tohle mě Mentor zabije a to pomalou a bolestnou metodou. Hluboce jsem si povzdechl a zakroutil očima. Aaale! Oni to přežijí. Stejně se jich minule ukázalo málo, vlastně jen Eira a ta druhá. Jak se jmenovala? Něco na T? Je to možný. Promnul jsem si oči a lehl zpátky do postele. Tak hodinu jsem neměl a v rozvrhu ani nic dalšího nemám. Dnes si potřebuju odpočinout a udělat si chvilku sám pro sebe. Na další hodině se jim v klidu omluvím, řeknu pár věcí k úvodu a bude to. Víckrát se to už nestane, aspoň doufám. Nechal jsem to plavat a dál snil bez žádných výčitek svědomí. 

Ameis Nox
4. října 
Už uplynulo pár dní od toho co jsem byla v bau za Damianem. Opravdu mi pomohl, hledala jsem všude ještě ten den kdy se ten kluk proměnil. Do tažky jsme hodila poslední kus oblečení a zavřela ji, připravená na cestu. Otevřela jsem dvířka od přepravky.
"Čiči, pojď jsem, čiči." volala jsem na mého dočasného návštěvníka. Přišel ke mě černý kocour. ˇKdyž jsem se ho snažila dát do přepravky několikrát mě poškrábal.
"Ameis, vy děkám odjíždíte?" zeptal se mě hlas, vyděšeně jsem sebou cukla a otočila se.
"Dominicu! Vyděsil jsi mě." zamračila jsem se na mladého kluka. Mnoho lidí by ho od civila nerozeznalo, možná až by se mu podívali do očí. Nezvyklá barva naznačovala jeho částečný démonický původ. Na rozdíl od osatních čarodějů tento kluk má minimální přístup k démonické energii, Ifriti jsou ve světě stínů k posměchu a ve světě lidí je nevítají zrovna s otevřenou náručí.
"A ano, odjíždím." přikývla jsem a všechny věci si položila na pultík.
"Jde o toho kluka co se proměnil na kočku." ušklíbl se a otočil ceduli na dveřích na ZAVŘENO.
"Ano, a proto jsi tu ty. Potřebuju aby se někdo postaral o krámek." postavila jsem se ke skříňce otevřela ji a trochu jsem máchla rukou, aby se všechny bylinky seřadili podle abecedy.
"Ve skříňce pod pokladnou máš knížku všech stálých zákazníků a u všech máš jestli jde o podsvěťana nebo civila. Když by přišel někdo, kdo potřebuje kouzla narovinu mu řekni, že jsem pryč a že nevím kdy se vrátím a ty jsi tu jen na záskok." běhala jsem po krámku a upravovala všechno, aby byla lepší orientace.
"Takže mi chcete říct, že se mám postarat o krámek zatím co budete pryč. A kouzla jakože nevedeme? Takže jen bylinky a masti?" zeptal se vyjeveně, chudák kluk moc věcí po něm chci.
"A...ano ve své podstatě ano. Všechny schůzky co jsem měla jsou zrušené, o to se bát nemusíš. Když někdo zavolá omluv se, že tu nejsem. Než přijedu zpátky postarej se i o Sultána a Šarlatána, dej jim žrádlo a mléko, víc k životu nepotřebují občas pomazlit ale to je maličkost." usmála jsem se na něj, ale jeho vyděšený výraz mluvil za vše.
"Tak dobře a kam jedete?" posadil se na stoličku a opřel se lokty o pultík. Přemýšlela jsem do odpovím.
"Řekněme všude možně, do Anglie, a pokud mi nepůmůže Velký čeroděj Londýnský vyhledám pomoc čaroděje ze Stření Evropy. Při nejhorším nasednu na Transsibiřskou magistrálu projedu celé Rusko až do Vladivostoku a pak pojedu do Číny. Nevím kdo z čerodějů mi pomůže tak proto mám v plánu tolik zastávek." Rozhodila jsem rukama. Sama jsem nevěděla co budu dělat, když mi nikdo z čarodějů nepomůže. Vrátím se domů a toho kluka prostě nechám tak jak je? Ne to ne vyčítala bych si to do konce svého nekonečného života, pokud mě nikdo nezabije.
"A půjdete porálem nebo normálně civilsky?" zeptal se Dominic zvědavě. Je vůbec dobrý nápad dát mu na starost celý krámek, věřím mu na to dostatčně? Neukradne něco, byliny a čerodějné knihy jsou mu na nic, třeba peníze? Nebyl by lepší nápad zavřít krámek?
Ne, mlč zbytečně se strachuješ Dominic je hodný a poctivý kluk, máš v něm důvěru.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo zacinkání zvonečku, nadedveřmi.
"Máme zavřeno!" okřiknul osobu Dominic. Muž se na nás podíval žlutýma očima, přes jedno oko se mu táhla jizva a krvácel.
"A do háje..." bylo jediné co jsem byla schopna říct. 

Jodi Lavender
3. října 
Urazená? Nie, nikdy som nebola ten typ. Len neznášam neúctu a neocenenie mojej starostlivosti. Som horúca hlava, čo vybuchuje ako sopka. Nechceš ma? Fajn, tak potom neplytvaj mojim časom - hovorila som si. Áno, vybuchla som aj tento krát, náhodne. Nečakala som, že to vyvolá práve také emócie, ale v ten deň som skoro zabila človeka...znova.
Z parku som sa ponáhľala ako divá. Cestou som si obzerala celý New York- všetky obchody, kaviarne a reštaurácie, bary, ulice a ľudí. Dve dievčatá na parkovisku robili oči na mladého taxikára a pýtali sa: "Si voľný?" Potom sa na tom dvojzmysle schuti začali rehotať zatiaľ čo taxikár bol v rozpakoch. Takýto je teda systém balenia chlapov? Dosť nedôstojný, poviem vám! Nechcem sa správať nedôstojne a nechcem pôsobiť dojmom, že zúfalo hľadám chlapa.
Bola som skoro doma. Mesiac bol vysoko na oblohe a pod mojimi nohami praskali vetvičky stromov, obďaleč v tráve čosi šuchotalo, cvrčky mali symfonický koncert a pri mojom dome sa niekto obšmietal. Okamžite som zacítila ľudský pach, tú zmes potu, cigár, lacného vína, gumených čižiem a pušného prachu. Pytliak! Oči mi zasvietili, zmenili sa na oči šelmy. Čím viac som sa blížila k nemu, tým som bola hnevlivejšia, že sa opovážil navštíviť ma BEZ POZVANIA! "Vypadnite odtiaľto," zavrčala som a on sa sprvu vyľakane obrátil aj s puškou v ruke, ktorá práve mierila na mňa. "Ale, ale, pozrime sa aká slečinka. Nemala by si chodiť do lesa takto neskoro v noci," povedal úlisne, keď ma zbadal, falošne sa usmieval. Bolo mi z neho na zvracanie. "TOTO... je môj domov. To vy by ste tu nemali byť," ukázala som na svoj dom a záhradu. Zasmial sa. "V tomto lese som pánom ja, kvetinka." Akým právom?! "Tak to ma ešte nepoznáte," odvrkla som, z hrdla sa mi vydralo ďalšie vrčanie. Moje nechty sa zmenili na pazúry a zuby na ostré tesáky. Toto som potrebovala!
Prešiel k môjmu skromnému plotu a celou silou doňho kopol, zosypal sa ako domček z karát. Ničil niečo, čo mu nepatrilo, bolo to pre mňa, akoby zabil moje vlastné dieťa! Toto miesto bolo mojim všetkým. "TO STE NEMAL ROBIŤ!" povedala som cez zatnuté zuby a skôr než by stihol stlačiť spúšť sa naňho vrhol mohutný vlk. Driapal ho a trhal jeho oblečenie, rozhodne však nehrýzol. Ozvena jeho výkrikov sa rozliehala v tmavej noci, vyplašil ním havrany v korunách stromov. Chcela som mu ublížiť omnoho viac, chcela som spáchať zločin voči vlčím pravidlám aj voči sebe, ale môj zdravý rozum zvierací pud neprevýšil. Zháčila som sa, keď som sa chystala mu vlastnými zubami odtrhnúť pravú ruku. Odskočila som od neho ďalej, automaticky sa začal naťahovať po svojej puške, ktorá bola asi dva metre od neho. Bola som rýchlejšia, a tak skončila ďalej až o niekoľko kilometrov v hustom lese. Zhlboka som dýchala a snažila sa upokojiť. Hnev ustupoval, teraz ma mrzelo, že som si ho vybila na "bezbrannom" človeku. Moja ľudská podoba sa mi vracala, pytliak na mňa zhrozene hľadel a hlasno dychčal.
"Viem, čo ti chodí po rozume. Chceš sa vrátiť s posilou, ale... aj ja mám posilu," varovala som ho. "A teraz sa odtiaľto prac!" zakričala som naňho a on sa vyľakal ešte viac, celý sa triasol. Pomaly sa postavil, zakrýval si holé miesta, na ktorých bola košeľa roztrhaná, zastavoval prstami jemné krvácanie. V tej chvíli som to vedela, bol príliš veľký strachopud, aby sa vrátil a príliš inteligentný, aby o tom niekomu povedal. Nikto by mu neveril. Zmizol v lese a jeho pach s ním.
"Bronwen, miláčik, mamička je doma," zašvitorila som smerom odkiaľ prichádzal hukot sovy.

Liliane Layers
2. října
Už několik dní jsem prostě jenom přežívala. No..Přežívala. Dá se vůbec říct, že upíři žijí? Vždyť jsou mrtví, ale tak co. Prostě jsem přežívala. Začínala jsem ztrácet pojem o čase. A hlavně o dnech. Rozhodně jsem si nepamatovala, co jsem jaký den dělala. Jediné, co jsem si pamatovala, byly různé útržky. Nevím proč. Poslední dobou jsem jako zdrogovaná. Jako vyměněná. Nevím čím to je, ale dost by mě to zajímalo.
Pamatuju si, že jsem jeden den-už ani nevím který- vyrazila do Pandemonia za zábavou. Seznámila jsem se tam s jednou upírkou. Adeline se jmenovala. Tedy alespoň myslím. No to je ale nepodstatné. Prostě jsem si šla zatančit a pobavit se. Zalíbil se mi tam jeden chlapec. Mohlo mu být nanejvýš osmnáct nebo devatenáct. Byl to civil a ani nevím, jak se do Pandemonia dostal. Škoda, že se tam dostal, protože to byla jeho osudová chyba. Měla jsem prostě hlad a měla jsem za to, že menší svačinka mi rozhodně neuškodí. Už strašně dlouho jsem totiž nepila přímo z člověka. Moje špatné sebeovládání mi v tom bránilo. Jelikož jsem ale už několik let na nikoho nezaútočila, tak jsem to považovala jako známku toho, že už jsem dost dobrá. Že už to zvládnu. No..Jenže se tak nestalo. Mladíka jsem zatáhla do nejbližší uličky u Pandemonia. Nebylo to nijak těžké, protože on byl už decentně opilý a já se mu zřejmě líbila, tak šel bez nějakého odmlouvání. Chvíli jsem ho nechala ať si dělá to, po čem touži, ale potom jsem ho přimáčkla na zeď a zakousla se mu do krku. Jeho krev byla..Dokonalá. A já se nedokázala odtrhnout. Chtěla jsem. Vážně strašně moc. Myslela jsem si, že to mám pod kontrolou, ale neměla jsem. A to si nerada přiznávám chyby. Ale je to tak. Tohle jsem podělala. Když jsem pila jeho krev, tak jsem cítila, jak ho pomalu opouští život a jak mi slábne pod rukama. Je to jeden z nejhorších pocitů, když víte, že jse zabili někoho, kdo měl ještě celý život před sebou. Byla jsem v ten moment tak rozrušená, že jsem nalítla zpátky do Pandemonia, zaplatila jsem a rychle se vrátila domů.
Doma jsem si sedla a asi hodinu nebo dvě jsem přemýšlela o tom, co jsem to sakra udělala. V hlavě se mi neustále ukazovala jeho tvář. Pořád jsem se ptala sama sebe, kolika lidem ten mladík bude chybět. Nakonec jsem to vzdala a snažila se to nechat plavat.
Zbytek dnů už si moc nepamatuju. Vím, že jsem jeden den jsem byla na večírku nějakého čaroděje, jehož jméno už si opět nepamatuju. Tam jsem se potkala s Adeline. Zase. No..Moc dlouho jsem tam s ní nebyla. Nakonec jsem si našla celkem příjemnou společnost a to Andyho. Dobře jsme si popovídali a trochu se poznali. Šli jsme spolu na most, ale potom už jsme se neviděli. Přijde mi, že poslední dobou na nikoho nemám štěstí. Většinou bloumám bezcílně po New Yorku nebo jsem doma a dívám se na nějaký filmy. To je moje každodenní rutina. No jo..Ale s tím je konec. Musím to změnit. Hodlám víc vycházet ven..No i když jen večer, ale co. I to se počítá. Prostě.Musím začít víc žít. A taky to udělám. A asi si taky budu muset začít procvičovat paměť. Možná bych měla založit nějaký kroužek hráčů pexesa? Ha..To asi ne. Nevím, kdo by v mém věku hrál pexeso. Vlastně ani já sama bych se toho zřejmě nezúčastnila. I když by se mi to hodilo. Ale možná mi bude stačit jenom víc vnímat a poslouchat.
A hlavně se musím konečně zamyslet nad tím, jestli do toho klanu chci. Vlastně už asi rozhodnutá jsem. Zkusím to. Ještě jen to nějak zajistit. Ale času dost. Já ze světa přece jentak nezmizím. Co je pro mě jeden rok života? Nic. Prach. Kousek střepu. Takže jsem ochotná si počkat i několik střepů života. Jenže..Pořád je tu ta má netrpělivost. Čím dřív, tím líp. Třeba mi pomůžou se sebeovládáním a já nebudu dělat problémy. A budu moc častěji vycházet ven, aniž bych se bála, že někdo skončí bez krve v kontejneru.