Červnové nástěnky

Gabriel Zurr
28. června
"Je to pár dní od toho co jsem potkal Lyru, je milá, hodná. Moc se těším na další setkání, neboť mi rozumí což je nepřirozené. Jako vždy jsem trénoval a zlepšoval své schopnosti s magií a katanou. Začal jsem obnovovat i své schopnosti s lukem a dýkami. Což je poměrně vtipné několikrát jsem si málem ufik prsty. Začal jsem pracovat i na další desce. Ale asi nejzajímavější bylo nové vyšetřování s tkz. Faraonovy hady - to je experiment za použití kyseliny sírové a cukru a hodně popela. Ty ostatky byli v tomto zajímavém obalu poměrně dlouho, ale vraha jsme objevili a zavřeli ho. Nikdy bych neřekl, že nastěhovat se do NY bude tak zajímavý!"

Grace Lengthorn
24. června
Rychlým krokem, jehož zvuk protíná vzduch v chodbě, přicházím ke svému pokoji a prudce beru za kliku dveří. Další mizerná hlídka a znovu zničené oblečení. Rozepínám si bundu s natrženým rukávem u ramene a odhazuji ji na podlahu. Démoní krev bude asi moje nová vůně. To je odporný. Svlékám ze sebe kalhoty, jejichž pravá část je kompletně zmáčená a všechno oblečení házím na jednu hromadu. Stejně je to na odpis, po nějaké zkušenosti už to vím. Měla bych si hlídky domlouvat s někým. Jenže to bych nesměla být tak tvrdohlavá, že všechno vládnu sama. S Jessem by to nebyl dobrý nápad, když si vzpomenu na to ostří v Pandemoniu. A nejen to. Určitě by mi zas kupu věcí vyčetl, co dělám špatně a jaká mám být. Sebastian je v Idris nebo kde, Caleb to samé, plus ten mě úplně ignoruje. Jak jsem mohla být tak blbá a poslat ho do háje? Měla bych si aspoň zachovat trochu důstojnosti a nechat ho plavat. S Ianem je to podobné, neměla bych ho pořád otravovat s hlídkami a tréninky. Musím prokázat, že už jsem samostatnější, i když to pak dopadá podobně zpackanou hlídkou. A pak je tu Troy. Nebo spíš není?
Nemůžu ho otravovat, sám toho má moc.
Sedám si na postel a ruce skládám do klína. Kam jsem se to dostala? Lituju toho, že jsem se stala lovkyní stínů? Ne. Teď už se musím zarazit. Slíbila jsem si, že tohohle nikdy litovat nebudu. Zlepšila jsem se, patřím sem, pár přátel mám...
Vstávám z postele a přecházím k oválnému starožitnému zrcadlu, které jsem nedávno našla, když jsem se toulala po Institutu. Stojím rovněji než dřív, ale posledních pár dnů je v mém postoji víc nejistoty. Lopatky stahuji k sobě a zvedám bradu výš. Prý si na své jizvy musí zvykat být hrdá. Za každou je prý znamení toho, čemu jsem měla čelit. Jenže když se na sebe podívám, jeden Drevak, naštvaný Caleb a několik upírů, jejichž tvář ani neznám. Opravdu hrdinský.
Odkdy jsem se stala takovým skeptikem? Nevím. Jen začínám mít čím dál větší pocit, že mě institut uvězňuje. A taky že je dál, že se vzdaluje a já pomalu duchem mizím. Dívám se na sebe do zrcadla a přistihuji se, že se na svůj odraz vyčítavě mračím. Ani trochu nevypadám jak lovec stínů měl vypadat. A i když si hraju na to jak skvělá jsem, je to jen přetvářka, abych nebyla zavržená ostatními jako úplně neschopná. Cítila bych se o to hůř.
Je možný že i přes můj původ, výcvik a šrámy tohle není místo pro mě?
Chci něco nového. Chci nové začátky. 

Satria Orb
21. června
Sedel som za stolom v chate a hľadel na gitaru, ktorú som iba teraz oprášil od prachu, ktorý na ňu sadal niekoľko mesiacov. Nevedel som, či sa nanovo prinavrátiť ku hraniu, ale chceli odo mňa aby som sa po tej pauze opäť pridal ku kapele a keďže som sa nedávno pohádal s Rei potreboval som nejakú útechu. Tréningom to nikde neviedlo. Nevedel som sa dostatočne odreagovať. Pri ničom. Sralo ma, hnevalo ma, že sa to dozvedela. A najviac ma dožieralo, že sa to dozvedela práve od nej. Nemala to vedieť, nikto sa to nemal dozvedieť. Malo to zostať v tajnosti. Ale v hĺbke duše som vedel, že Rei sa to dozvie tak či tak. A to ma žralo ešte viac. Urobil som somarinu, ale to sa stáva. Je to minulosť a ja sa snažím na to zabudnúť. Schytil som rozladenú gitaru a až ma zabolelo na hrudi, keď som začul tú rozladenosť. Pomocou sluchu som gitaru opäť naladil a začal pomaly vybrnkávať. Nevedel som, či mi to neurobí to, čo minule. Ale nie, zjavne so už na tom lepšie. Opäť som hral, ale stále to nebolo ono. Už som sa s tým nedokázal vžiť, ako predtým. Nič už nebolo, ako predtým. Všetko sa zmenilo. Vrátane mňa a všetkého. Vedel som, že by som sa mal pokúsiť Rei ospravedlniť, ale nevyzerala, že by to chcela počuť a ja jej to nezazlievam. Možno by sme si mali dať pauzu. Na chvíľu vypadnúť z mesta, vypadnúť zo sveta a najmä z mysle. Musí to však počkať, kým sa v Twinbrooku všetko ukľudní a znormalizuje. Pomaly som však prestával myslieť pri hudbe, ktorá vychádzala z tela gitary a dostávala ma tak, kam pred pár mesiacmi. Do vlastného sveta. 

Rianny Blacksnare
21. června
Deň po tom, ako sme sa s Lokim skoro povraždili mi zavolal Líška, že má ďalšieho, ktorý je pripravený na prevoz. Tešila som sa, potrebovala som to. Dala som mu vedieť, nech do dovezie a o hodiny už stál, pripútaný v mojej mučiarni v putách, ktoré ho držali na nohách. Mal snedú pleť a krátke vlasy. Oči večne zavreté. Na rozdiel od iných bol ľahký cieľ.
,,Pozri sa na mňa!" Zasyčala som na neho a pomocou jedného malebranche mu nadvihla hlavu. Síce to nebolo nutné, ale moje znamenia boli maskované. ,, Pozri.. sa .. na .. mňa." Syčala som a keď nakoniec otvoril oči videla som v nich nenávisť, ale aj silu. V tej chabej schránke sa skrývala sila a moc.
,, Viem, kto si.. čarodejnica," Znela jeho chrapľavá odpoveď a ja som sa začala usmievať. Mrskla som očami po putách a videla som páliacu sa pokožku.
,, Striebro, najväčší nepriateľ vlka čo? Maličký?" Smiala som sa nad ním a obrátila sa od neho pre sekeru. ,, Máš šťastie, že nemám veľmi náladu sa hrať. Ináč by to bolo horšie. Ale aj napriek tomu, si spolu užijeme." Opäť som sa otočila k nemu a znamenia už boli odhalené a ja som videla jeho zhrozený výraz. ,, Ale, ale, vari máš strach? Mláďa?" Spýtam sa a vidím, že už len samotné okovy mu spôsobujú bolesť a pomalú premenu. ,, Nie, nie, neobťažuj sa s premenou. Mne sa lepšie pracuje s ľuďmi, ako so zvermi." Zapradiem mu do zmeneného ucha a nasajem do nozdier pach spáleného mäsa. Sekerou mu prejdem po prsných svaloch s takou láskou, akú len do toho čistého rezu dokážem vložiť. Z rán sa vyronia prvé kvapky nádhernej čerstvej krvi a ja nemôžem odolať, aby som sa jej nedotkla. Je krásna, rubínovo červená a zdravá. Pozriem sa na kvapku, ktorá spočíva na mojom prste a usmejem sa. Následne sa zahľadím na majiteľa krvi a vidím v jeho očiach strach, ale aj odhodlanie pretrvať. ,, To bude dobre, len kľud. Nebude to trvať dlho miláčik." Pohladím ho dlhými prstami po tvári a neprestávam sa usmievať. ,, Nebude to dlho bolieť." Natiahne sa k nemu a tesákmi mu prejde po krku, a následne mu oblíže líce. Kútiky úst mu nareže a predĺži do pre niekoho strašidelného úškrnu. Nahne sa k jeho ústam, ale tesne predtým sa zastaví a pokrúti hlavou. ,, Máš šťastie, že si sa sem nedostal o týždeň skôr." Povie a odtiahne sa od neho. Natiahne sa po sklíčka a odoberie mu vzorku krvi, ktorú následne vloží medzi ostatné do skrinky, ktorá sa nachádza v jednej zásuvke. ,, Máš naozaj šťastie mláďa. Netušíš, čo by sa s tebou dialo." Zavrčí a sekeru hodí tak, aby sa mu zabodla v stehennej kosti. Trochu v nej začne prekvitať hnev z obmedzení, ktoré má. Natiahne sa po nôž a rýchlym pohybom mu odreže obe bradavky, len aby počula jeho krik. A veruže za aj dočkala. Vysoký krik uvoľnený z hrdla schránky znel ako božská hudba pre jej uši. Netrval však dlho, lebo vlk sa už načisto premenil a teraz visel vo svojej vlčej podobe. ,, Nikdy nevydržíte dlho." Povzdychnem si a pristúpim k nemu. Dnes som si to neužila viac menej preto, lebo mi po mysli behali iné myšlienky. Vytiahla som však ešte malý nôž a odrezala mu brušká na tlapách, z ktorým vytriskla čerstvá krv a ja som sledovala, ako tenký potôčik krvi steká do odtoku uprostred bielej vykachličkovanej miestnosti. Naozaj som si to nedokázala užiť a zľutovala sa nad tým stvorením, ktoré dokázalo vydávať iba chrapľavý zvuk. Vytiahla som z puzdier obe malebranche a jedným plynulým ťahom som mu odsekla hlavu, pričom som sa dívala, ako putuje do prostriedku miestnosti, kde sa podlaha zvažuje. Utrela som si do vysiaceho tela malebranche a vyčistila ostatné zbrane. Pozrela sa na telo a behom okamžiku ho spálila na popol, to isté platilo aj o hlave. Krv som Zmyla pomocou hadice a všetko uložila na miesto, aby bola miestnosť pripravená na Ďalšie použitie. Väčšinu vecí pratá Fritz, môj sluha, ale mučiareň si vždy upracem sama. Potrpím si na to. Je to moje pracovisko a môj bordel.
Pomaly som vyšla hore schodmi a nepremýšľala, ten kúsok hnevu bol ukojený ale rozhodne nebol koniec.

Lucan Whitewolf
21. června
Sedel som v pracovni za stolom a v ruke zvieral mobil. Hľadel som na neho a vedel som, že tomuto rozhovoru sa nebude dať vyhnúť. Stlačil som tlačidlo volania a priložil si mobil k uchu. Po prvom zazvonení som začul matkin hlas, ktorý znel veselo. Bolo mi zle zo mňa samého, že som jej náladu musel zraziť na bod mrazu.
,,Ahoj Lucan, ako je na tom Tessa s tým Jessom? Už sa poznajú? Dúfam, že všetko išlo ľahko, svadba sa môže konať už o mesiac." Bľabotala mi do telefónu a ja som si povzdychol.
,, Zrušil som zásnuby." Povedal som jednoducho a na druhej strane nastalo ticho.
,, Čo si urobil?!" Musel som si odtiahnuť telefón od ucha, aby som neohluchol. A už to začína, pomyslel som si.
,, Zrušil som to. Sú to ešte deti. Tessa je mladá a ten Jesse? Nepríde mi, ako najlepší pre ňu. Nechcem, aby si zničila život. Sám som zažil, čo je to byť vo vzťahu, ktorý je dohodnutý. Nezabúdaj na to." Vravím pokojným hlasom a pritom som si šúchal spánok. Opäť nastalo neznesiteľné ticho, ktoré dokáže navodiť len moja matka.
,, Vieš, čo chcem a že to dosiahnem. Nedovolím, aby ste len tak zahodili svoje životy len preto, že niekoho nemilujete! Ani ja som nenávidela vášho otca a pozri sa, sme spolu. Už niekoľko desaťročí. Vrátiš sa k Lane, alebo ťa dám dohromady s niekým iným. Je mi to jedno Lucan!" Jej hlas naberal na výške a rozzúrenosti. Vedel som, že nastala tá správna chvíľa.
,, Nie!" Po prvýkrát som na ňu zvýšil hlas. ,,Nebudem skákať, ako ty pískaš matka. Nie som tvoja hračka a ani Tessa nie. Žiť nebudem, ak sa ožením s Lanou alebo s inou. Tessa tiež. To ty nás brzdíš, ty nám ničíš život. Myslíš si, že nám môžeš rozkazovať a riadiť nás. Nie je to tak, uvedom si to a potom ak chceš tak sa nám ozvi." Vrčím do telefónu a prepaľujem pritom ich obraz, ktorý visí na stene. Predstavujem si jej tvár, ako sa tvári a mám chuť sa mierne usmievať, aj keď ma to mrzí.
,, Čo to hovoríš? Zmenil si sa Lucan. Bol si lepší, poslušnejší. Nebol si, ako tvoja sestra.."
,, Máš pravdu, zmenil som sa, ale k lepšiemu. Chcel som sa oženiť s lovkyňou ktorú by si mi vybrala ty, aby nemusela Tessa trpieť ale potom som si uvedomil, že je to hlúposť. Že som bol iba poslušné zvieratko bez vlastného názoru. A do života sa mi vplietol niekto iný, ako Lana." Počul som zhíknutie z matkinej strany.
,, To nemyslíš vážne. Vari si sa zaplietol s tou Moonstarovou? Ak áno, tak nie je problém. Rýchlo ju vezmeme, a bude to tvoja voľba, nie moja." Počul som nádej v matkinom hlase a opäť som ju musel uzemniť.
,, Nie, Kall je civil." Povzdychol som si a už som si začínal myslieť, že zloží, preto som dodal. ,, Má zrak, ale neprejde zasvätením. Spolok všetko zamietol a vzhľadom k jej veku to je nebezpečné." Vravel som pochmúrnym hlasom, lebo som vedel, že ju to vytočí a Kall tiež. Ja som sa pri tej správe potešil, že nebudeme riskovať jej život, ale bolo to viac menej jej rozhodnutie.
,, Nebudem hľadieť na to, ako si môj syn ničí život s civilom." Odvrkne mi do telefónu. ,, Mohol si mať život, zázemie, ženu loveckej krvi, šťastný život po jej a našom boku. Ty si si však už vybral ináč." Počujem jej hlboký nádych. ,, Už viac nemám syna." Prenesie dutým hlasom a položí mi telefón. Chvíľu iba hľadím pred seba a následne sa otrasiem. Nedochádza mi, čo povedala. Nakoniec však položím telefón na stôl a vloží si hlavu do dlaní. Ona to vážne povedala. Z hlboka dýcham a snažím sa sústrediť.
To bude v pohode, všetko sa spraví. Kall nie je podsveťan, matka si zvykne- Hovorím si v duchu a prehrávam si rozhovor.
Už viac nemám syna.- Chodí mi stále po rozume a neprestáva to. Stále dookola sa mi vybavuje jej hlas.

Taissa Agreste
14. června
''Ale no tak, holka, pšt!'' okřiknu Hope už asi posedmé se smíchem. Předními packami je opřená o parapet okna a štěká na veverku, která běhá po stromě sem a tam. Otočí se na mě a vyplázne jazyk. Jenom ona mě umí rozesmát když mi je mizerně. Po chvíli zapomene na nějakou veverku. Vlastně ne po chvíli, ale ve stejné chvíli, jako jsem se já natahovala pro ovladač od televize. Jenže ta mrcha byla rychlejší.
''Hou, hou, počkej. Tohle jsme si nedomluvili. Vrať mi ten ovladač,'' začala jsem skládat větu, ale ona začala couvat. V očích se jí zrcadlila výzva a já ji nehodlala nechat vyhrát. S povzdechnutím jsem se zvedla z gauče a pomalými kroky šla za ní. ''Buď to může jít po dobrém, a nebo ten ovladač stejně dostanu. Vyber si, miláčk..-'' nedokončím slovo, jelikož ta hyperaktivní koule chlupů mi podběhne pod nohama i s ovladačem. S úsměvem zakoulím očima. Vážně to tady není tak velké, abychom se mohli nahánět dlouho. Když zaběhla do pokoje, následovala jsem ji. Přeběhla po posteli, zatím co jsem po ní lezla já, a zmizela ve dveřích. Vážně jsem toho psa podcenila, asi má v hlavě více než zbytky od večeře a šišky.
''Hope, netrap mě, chci se jen podívat na film, no tak..'' zkusím. Avšak marně. Rozběhnu se za ní, tušijíc, že zaběhla do koupelny. Udiveně zjistím, že tam opravdu není. Ale můj údiv netrvá dlouho, protože milisekundu na to uslyším ránu a zakňučení. V tu chvíli mi srdce vynechá několik úderů. Rychlým krokem dojdu k místu odkud se to ozvalo a uvidím Hope, která leží opřená o zeď vedle dveří do komory a z tlapky jí ošklivě teče krev. ''Ty jsi ale trdlo,'' konstatuji a potřesu hlavou. Odpovědí mi je jen další zakňučení. Nějaký ovladač mi náhle přišel tak důležitý jako padající list na podzim. Otevřu dveře do komory a vytáhnu malou lékárničku, z níž si vezmu obvaz ve spreji. Díkybohu za to, že mám v lékárničce snad všechno, kvůli té mé zálibě k jedům.
''Neboj, ani to nebude štípat, slibuju,'' uklidňuji ji, i když nevím, jestli mi rozumí. Podle mě ano. Ubrouskem jí setřu krev z kožichu a pro jistotu to vyčistím. Už jenom kvůli mému svědomí. Našplíchám jí obvaz na tlapku a počkám, než zaschne. ''Ty jsi stejně šikovná jako panička, co?'' pousměju se nad ní. Zvedne se a pokusí se opatrně oklepat, načež kulhavě jde do postele. Ráda bych jí pomohla, jenže je tu další věc, ve které je stejná jako já- tvrdohlavost. Až uslyším, že se hrabe v peřinách, dlouze vydechnu. Sklidím nepořádek a naskládám věci zase do lékárničky, abych ji mohla vrátit na své místo. Hned jak tak udělám, všimnu si jedné větší krabice na zemi.
Vezmu si ji a jdu na gauč, abych ji mohla prohrabat. Když jsem otevřela víko, začala jsem samovolně plakat. Nemohla jsem to zastavit, prostě.. prostě jsem to nezvládla.

Byly v ní moje fotky, ale ještě z Francie. Z doby, když jsem neuměla ani chodit. Když jsem dělala první krůčky. Když jsem si hrála s Luckym. Když jsem šla poprvé do divadla. A pak..
Pak tam byla jedna, u které jsem se nefalšovaně rozbrečela jako malá holka, kterou jsem tehdy i byla. Mohlo by tam být tak deset? Jedenáct? Objímala jsem matku. Co matku, objímala jsem svoji mámu. Ženu, která mi dala život a starala se o mě, i když ne moc dobře. Odpouštím jí. Všechno. Obě jsme se na fotce smály. Asi ji fotil táta. Poznala jsem to, protože byla dokonale zaostřená. Taky rád fotil, alespoň ve volném čase. Bože, nezměnila jsem se. Dlouhé blonďaté vlny splývající po zádech, velké modré oči plné jiskřiček, upřímný úsměv.. Změnila se ona? Má stále tak utrápené oči, že to musela řešit sexem, který uvolní snad každého? Má tolik práce, že nemá čas ani na sebe? A co táta? Stále je tak vystresovaný z práce, že se utápí v alkoholu? Snaží se ještě hledat smysl v něčem, co už stejně zpět nezíská?
A nakonec; myslí na mě někdy? Na to, že jsme je sprostě opustila, když jim bylo nejhůř.. Když potřebovali moji podporu.. Když se rodina rozpadala.. Jsou vlastně ještě spolu? Jsou vlastně vůbec ještě..? Najednou jsem si uvědomila jednu věc; cítí se tak každý, kdo ztratí rodinu? Tak bezmocně, zhnuseně, zklamaně a hlavně.. prázdně. Nic, prostě prázdno.

Ani jsem nevšimla toho, že do mě Hope šťouchá čumákem a kňučí. ''Jen klid, holka.. Panička jenom.. jenom se po-podívám dál do krabice, ano? Jdi zase spinkat,'' přes slzy jsem se na ni usmála. Smutně se na mě podívala, ale nakonec odešla. Věděla, že potřebuju být sama, i když nechci.

Zhluboka jsem se nadechla a dál se prohrabávala přes fotky, alba a vzpomínky. Myslela jsem si, že nic horšího už nepřijde. Chyba. Úplně na dně byla ještě jedna poslední fotka, která mě zlomila. Byla jsem na ní já v objetí s Hope. Ani mi to nestálo za přemýšlení nad tím, kdo to fotil. Mohl to být jen jeden člověk. Jen on. Ten, který tu pro mě byl vždy, kdy mohl. Dělal pro mě první poslední. Upřednostnil mě před smečkou. Staral se o mě jako.. jako.. Byla jsem jeho Alfa a on můj Beta. Byla jsem jeho všechno, teď jsem nic. Ne, tento pocit je ještě horší. Trápí se tak jako já? Trápí se tak jako já. Trápí se..
''Hope. Jedeme domů. Jedeme pryč.'' zašeptala jsem velice tiše, dokonce ani nevím, jestli mě slyšela. Ale určitě. Ona vždy slyší mé srdce, myšlenky i slova. Vzala jsem se notebook na kolena a dala se do hledání. ''Za dva dny. Dva dny..'' avšak už jsem se rozhodla, bylo ve všem jasno. Objednala jsem letenky pro mě i pro Hope. Okamžitě jsem vstala a začala si házet věci do kufrů.
Za dva dny obě dvě odlétáme do Kanady. Nevrátíme se. Za dva dny obě odlétáme domů. Máme domov. Mám domov. Mám rodinu. Mám lásku. Mám všechno.

Leslie Malwin
11.června
5.6.
Už jsem seděla v letadle vedle Rhage a byla celá nervózní z návštěvy mé rodiny. Tentokrát jsem sebrala tolik odvahy na to, že jsem se jim ozvala před příjezdem, aby nehrozilo náhle srdeční selhání. Opírala jsem se hlavou o sedadlo, měla zavřené oči a poklepávala si rukou o holé stehno-měla jsem sukni. 'Les.. Klid.' Ucítila jsem dotek Rhageovy ruky, na té své a otevřela jsem oči a hlavu k němu natočila. 'Já vím, já vím. Nemám se zbytečně stresovat. Ale ty buď taky připravený na vše, ano?' Podívala jsem se na něj s vážným výrazem v očích a on s úsměvem přikývl a dodal, že o něj mít strach nemusím, že nebude dělat problémy. A já mu věřila. Někdy na večer jsme dorazili do Irska., konkrétně do mé rodné vesnice Adare. Došli jsme s Rhageom k našemu domu a pokaždé, když jsem se na něj podíval, usmál se na mě a přesně tohle mi chybělo. Ta podpora, kterou jsem postrádala a on mi ji teď dává. Po cestě jsem samozřejmě řekla Rhageovi, že je Osten vlkodlak, aby ho nic nepřekvapilo. Už jsme stáli před dveřmi našeho domu a já zvonila. Opět otevřel Osten, tak jako minule a já si všimla, že mu jiskří v očích vesele, když vedle mě nevidí Troye. 'Sestřičko, rád tě opět vidím. A ty musíš být Rhage.' Seznámili se a Rhage byl skvělý, s Ostenem si hned padli do oka, nebo spíš on Ostenovi. Ani nevím, co si o něm myslí Rhage, každopádně Osten z něj byl nadšený. Vešli jsme dovnitř a on poslal Rhage do kuchyně, ať se seznámí s mámou a tátou. Já nebyla nadšená, že tam musel sám, ale Osten mi nedal na výběr. 'Neboj baletko, zvládnu to.' Ujistil mě a já se na něj usmála. Osten mě zatáhl do rohu a koukl mi do očí. 'Kde máš toho svého lovce stínů? Neříkej mi, že od tebe odešel. Mohl bych pak říct, že jsem to..' Máchla jsem rukou a uzemnila ho pohledem. Skočila jsem mu do řeči. 'Skončila jsem to. Víc vědět nepotřebuješ. A teď mě omluv.' Otočila jsem se a vykročila ke kuchyni. Ucítila jsem, jak mě Osten chytl za ruku, ne nijak násilně, neublížil by mi, to on nikomu. 'Toho Rhage se radši drž.' Zamračila jsem se na něj. 'Jsme přátelé, nepleť se do toho, prosím.' Odsekla jsem mu a už šla do kuchyně. Tátovi Rhage nečekaně vadil a máma z něj byla nadšená, stejně tak jako z Troye. Takže jediný problém byl táta. Všichni jsme společně a poměrně v klidu povečeřeli a tím byl vlastně první den za námi.

6.6.-9.6.
Ve zkratce byly všechny tyto dny podobné. Každé ráno jsme se vzbudili, teda většinou mě musel Rhage tahat z postele, div ne násilím, protože jsem byla líná vstát. Většinou to vypadalo tak, že jsem se mermomocí zahrabávala do peřin a chudk Rhage, mě z nich musel vyhrabávat. 'Leslie, vstávej, jdeme jíst a trénovat. Musíš jíst 5x denně, jsem přece ten výživový poradce pro vlkodlaky.' Já většinou odfrkla a hodila po něm polštář se slovy, ať mě laskavě nechá spát. Párkrát mě z postele vzal doslova do náruče a postavil mě na zem, abych vstala. No já nakonec vždycky ustoupila a šla s ním na snídani. I když jsem každý den brblala a nikdy jsem si neodpustila poznámku, že on není můj výživový poradce a že si budu jíst jak chci. To jsem si vždy vysloužila protočení očí nebo jeho smích. Ten smích mě ale celkem uklidňoval. No po snídani jsem vždy Rhage vytáhla na nějakou procházku s prohlídkou města, odpoledne jsme se někam stavili na oběd, potom přišla další procházka, potom trénink a nakonec večeře s mojí povedenou rodinkou. Atmosféra byla někdy napjatá, někdy uvolněná, někdy neutrální. Větinou záleželo na náladě mého otce, který se ale převážnou většinu času mračil. On je trošku kakabus a málokdo mu sedí. Navíc já si od něj každý den vyslechla nemálo poznámek o tom, jak jsem příšerná dcera a tak dále. Chudák máma se vždy snažila utišit situaci a Osten se vybavoval často o něčem s Rhagem. Když byli sami, tak určitě o věcech ohledně lykantropie. Mě to bylo vlastně jedno, protože jsem byla ráda, že se snesou a že se neopakuje historie jako s Troyem. Ostena stejně nejspíš uklidňoval fakt, že jsem se rozešla s Troyem a že Rhage je jen kamarád. Takže to probíhalo lehce. Až na sobotu.. Ve kterou jsme odjeli.

10.6.
Vzbudila jsem se s obvyklou nechutí vstát a Rhage mě zase tahal z postele. Když jsem ale konečně vstala a šla dolů s Rhagem, nastalo peklo. Sešla jsem dolů i s Rhagem a zjistila jsem, že měl táta dnes mimořádně špatnou náladu. 'Jo tak ty si myslíš, že by jsme ji měli ještě chválit za to, že si sem dotáhla nějakou horu a předtím naopak nějakýho tupce? Výborně, začínám o tobě vážně pochybovat Rosemary. Copak jsi slepá?! Nevidíte, že to už dávno není naše dcera?! Vždyť se na ni podívejte, vypadá jako kupka neštěstí nebo rovnou jako coura, co má každý týden jiného.' Stali sme vo dverách a oni už o nás vedeli. Rhage sa na mňa obrátil a pozrel mi do očí. V tvári mal odhodlanie. 'Choď do izby Les.' povedal mi a poposunul má ku schodom, pričom privieral dvere od chuchyne. ' Myslím si Rosemary, že by ste mali ísť preč. Toto je medzi mnou a vašim mužom.' začula som Rhageov hlas a matkyne rýchle kroky. Utiahla som sa na schody odkiaľ som všetko počula.

Rhage Jarlgesher
11. června
Celý týždeň som bol s Leslie v Írsku pri jej rodine. Sú to v celku príjemni ľudia. Jej matka je anjel. Veľmi milá osoba, ktorá chápe rozhodnutia druhých. Jej brat Osten je tiež celkom príjemný muž, vlkodlak, ktorý má naozaj rád svoju sestru a snaží sa urobiť všetko preto, aby bola šťastná. Tak nejak sa snaží zastúpiť v rodine otca, ktorý ako som sám zistil nenávidí skoro celý svet vrátane mňa a Leslie. 

V sobotu už som mal toho dosť. Celý týždeň som cítil nenávisť z jeho strany nie len voči mne. Trochu mi rupli nervy a ja som mu do očí povedal svoj názor voči jeho osobe a veciam ktoré vykrikuje o Leslie. Možno má za to začal nenávidieť ešte viac, to netuším a ani ma to nezaujíma. Nedovolil som aby sa navážal do leslie, aj keď o nej skoro nič nevie. Možno má aj samotná Leslie znenavideli za to, že som si otvoril ústa na jej otca. Neľutujem to. Jediné čo ľutujem je to, že som s a nemohol dostatočne rozlúčiť s jej mamou Rosemary a Ostenom, ktorý s ani celkom pozdával.
Domov sme sa dostali až v nedeľu podvečer a obaja sme mali toho dosť. Videl som na nej, že je opäť smutná. Trhalo mi to srdce. Nechcel som ju opäť vidieť v tomto stave. Keď sa pobrala do postele vytočil som Teganovo číslo a hneď ako prijal hovor som spustil. ' Tá mala, svetlá cena je ešte voľná?' na chvíľu bolo na druhej strane ticho, ale následne zaznel hrdelný smiech. 'Ja som vedel že sa kvôli nej ešte ozveš. Mám ju tu pre teba.' ' Díki brácho. Ráno sa po ňu zastavím.' úľavne som si odfúkol a po menšej dohode zložil. Predstavil som to malé klbko radosti. Malú fenu huskyho, najsvetlejšiu, skoro s bielymi očami a najsilnejšiu zo všetkých. V okamihu ako som ju prvýkrát uvidel som sa do toho stvorenia zamiloval. Vedel som že aj Leslie ju bude milovať.

Gabriel Zurr
8. června
Se svými věcmi v tašce dojdu k opuštěnému skladišti na konci města. V tašce mám jen pití, notebook a svou katanu. "Je čas na trénink." zamyslím se a přelezu přes plot a zamířím si to rovnou do velkého skladu. Jakmile jsem našel vchod tak magií jsem si vytvořil jakési terče a začal makat na ohnivých kouzlech a útoky s katanou.

Po hodině mě to přestává bavit... "Zapnout si písničky, by nebyl blbej nápad?!" uvědomím si a s úsměvem vyndám notebook a najdu písně k posilování. Pustím první v seznamu Undefeated a vrátím se k tréninku.
"Úkrok vpravo, sek, výpad a úkrok zpět." opakuju si a pohybuju se po place s hořící katanou v ruce.
"Výpad vpřed, úkrok zpět a výpad dolů."
Po dvou hodinách tréninku jsem se vrátil k notebooku a začnu pracovat na písničkách pro další pařbu.
"Je tu strašný vedro." řeknu a sundám si propocené a napůl i spálené triko "Nemám se za co stydět.." pousměju se nad svou úvahou a vrátím se k písničkám... "Skvělý pár hotových zbytek dodělám doma."
Po čase kouknu na hodinky na ruce. "Už jsou 4, okay je na čase dojít do labiny měli by tam být ty výsledky."
Sbalím věci a vydám se směrem do hlavní laboratoře Manhattanu.
Po 10ti minutách dojedu do laboratoře, kde na mne čekali výsledky.
Vzal jsem a je a pádil domů. To co tam bylo napsané nebylo pro mne , ale pro šéfovou, kterou ze srdce nenávidím.
"Tak dodělám ty písně a mám hotovo" pomyslel jsem si zasedl na pohovku, pustil si televizi a na klín si dal notebook a začal dodělávat, co mi chybělo.
Když jsem měl hotovo tak v lednici jsem vyhrabal pivo a otevřel si ho. Během pár minut jsem ho vypil a začal brouzdat ve svých kontaktech na mobilu, jestli by někdo někam nešel... Spletl jsem se, v kontaktech byli 3 jména... Moje šéfová, policejní šéf a kontakt na pandemonium, kvůli domluvám na Dj. Bylo mi to smutný... "Je mi 127 a nemám kamarády...Je na čase se s někým seznámit." Zamračil jsem se nad displayem, zvedl se, vzal bundu, zastrčil mobil do kapsy, vyšel z bytu a namířil si to do půlnočního NewYorku. 

Rianny Blacksnare
1. června
Sedím na svojom gauči a Runu držím ruke. Pomalým tempom ju hladím a hrabem sa jej v jej malej mozgovej kapacite. Jej mozog myslí iba na spánok a jedlo. Všetko nezáživné. Nie je to, ako sa hrabať v bezbrannej ľudskej mysli plnej tajomstiev. Moja nálada sa mení veľmi rýchlo. V jednu chvíľu som v kľude a v druhú... ,, Fritz!" zakričím do prázdnoty domu a skoro okamžite sa zjaví môj verný služobník. Staručičký Fritz, ktorý vie, čo som zač. ,, Áno slečna Rianny?" Spýta sa s úctou a pokorou. ,, Odnes Runu do klietky." Nariadim ju a už len vidím, ako odnáša môjho potkana a necháva ma o samote v obývačke s vypnutou plazmou. Hľadím do neznáma a nechápem, čo sa so mnou deje. Rozmýšľam nad tým, čo som zrobila. Oslobodila som toho vlka. Dodržala som sľub, ktorý som mu dala. ,, Čo sa to so mnou deje?" Šepnem do prázdnoty a zahľadím sa na svoju už teraz zahojenú nohu. Sľúbila som mu, že ho nechám žiť a že ho nechám na pokoji, keď ma porazí. A veru, že porazil. Nepoužila som mágiu a on mi nejak veľmi neublížil. ,, Možno sa vo mne stále skrýva niečo ľudské." Poobzerám sa okolo seba a nakoniec mi pohľad spočinie v zrkadle, ktoré je vedľa mňa. V odraze som videla poločloveka so znameniami a démoními očami. ,, Myslela, som si, že už v tebe nie je ani kúsok človeka, ale asi som sa mýlila." Odraz sa ani nepohol. Postavila som sa a priblížila sa ku zrkadlu. Môj odraz sa ani len nepohol. Išiel si svojím životom. Až, keď som sa dotkla okraju zrkadla sa odraz postavil a so šialeným úsmevom sa priblížil ku zrkadlu a vyzývavo sa na mňa zahľadel. ,,Čo budeš robiť malá čarodejnica?" Pýtala som sa samu seba. Potrebovala som niekoho týrať. Niekoho mať vo svojej moci a na niekom trénovať ovládanie mysle. Môj obraz sa zadíval na moju ruku, v ktorej som nevedomky zvierala mobil. ,,Líška." Sykla som a môj odraz prikývol. Vytočila som číslo a priložila si mobil ku uchu, pričom som sa s mojím odrazom usmievala rovnako šialeným výrazom.

,, Ahoj miláčik. Potrebujem nejakú maličkosť." Ozvala som sa do telefónu a z druhej strany sa ozvalo súhlasné zamumlanie.
,, Čo pre teba môžem urobiť dračica?" znela slizká odpoveď Líšky.
,, Potrebujem ľudí, zvyšné mutantské individuá, neoperených. Všetko, čo mi môžeš ponúknuť. Niečo, čo nebude nikomu chýbať."
,, Hmm, niečo by sa našlo. Dopravím to k tebe?" V telefóne som začula hrkanie klietky.
,,Ty vieš, čo potrebujem a kde to potrebujem." Usmiala som sa a zložila. Nepotrebovala som podrobné inštrukcie. Líška vždy doručil všetko, tak ako malo byť. Nikdy sa nepýtal, vždy si len splnil úlohu a išiel preč. Bol a aj je to najlepší prepravca na ilegálnom trhu či už s otrokmi, zbraňami alebo drogami. ,, Už čoskoro sa zabavíme." Povedala som odrazu a ten sa zaradoval, pričom hadie tesáky nám obom vystupujú z ďasien.