Květnové nástěnky

Leslie Malwin
15. května
Celý týden v Irsku s Troyem u mé rodiny probíhal v napětí. Bylo to příšerné, zdaleka ne tak, jako v Japonsku u jeho rodiny. A to jsem se bála jeho rodiny, jak mě vezmou, když vím, že by si pro něj představovali nějakou lovkyni z dobrého rodu. A já ní nejsem. Ale spletla jsem se. Jeho rodina mě vzala poměrně dobře. Za to ta moje.. Bylo to pro mě jako peklo na zemi. Den co jsme přijeli, byl sice příšerný a já měla přednášku od otce, který mi dal všechno řádně sežrat a pořád mi neodpustil, ale zdaleka se nerovnal tomu následujícímu. Ten byl ještě horší. Bylo to pondělí a já společně s Troyem, Ostenem a rodiči snídala u jednoho stolu. Atmosféra byla napjatá a všichni byli nervózní. Osten nenáviděl Troye, táta nenáviděl mě a Troye a máma.. Přišlo mi, že ona byla jediná ráda, že mě vidí a že mám Troye, který se o mě stará a je se mnou, pomáhá mi. Sama jsem nesmírně šťastná, že ho mám, protože ho miluji a naplňuje mi život radostí. Nevím, jak bych na tom byla, kdybych ho neměla. Ale zpátky ke dni. Ráno jsme se teda nasnídali a já s Troyem hned po snídani vypadla a šla se sním projít. 'Omlouvám se, že to je tak.. Napjaté. Čekala jsem, že mě neuvítají v nejlepším, ale nevěděla jsem, že jim budeš vadit. Vážně ne, mrzí mě to. Kdybych to věděla, tak by jsme sem nejeli.' Řekla jsem, když jsme byli zrovna v lese, kde jsem dříve běhávala jak jako dítě, tak jako vlkodlak. On mě chytl jemně za zápěstí a tím zastavil má slova, která by určitě dál pokračovala. Já sklopila pohled k zemi a on mě chytl jemně za bradu, kterou mi zvedl a já se mu mohla podívat do obličeje. Usmál se na mě, ale já i tak viděla v tom úsměvu, že ho to mrzí. 'Leslie, přestaň. Ano? Nemůžeš za něco, cos nemohla nijak předpovědět. Netrap se s tím. Já to vydržím a ty taky, jsi silná a když jsme spolu, jsme ještě silnější. Překonáme, že mě nemají rádi, hlavní je, že se my rádi máme, no ne?' Nadechla jsem se a chabě se usmála. Chytla jsem ho za ruku, kterou mi podpíral bradu. Na tu jsem ho něžně políbila a on mě přivinul do objetí. A takhle jsem s Troyem chodila po lese celý den až do večera a všechno jsem mu představovala. Jenže když jsme se večer vrátili domů, bylo to příšerné. Vlezli jsme do hádky. 'Mě je úplně ukradený, že je to její snoubenec! Podívej se na něj, vypadá arogantně a Leslie s ním určitě nemá rozlet! Stačí se jen pořádně dívat, mami!' Byl to Osten, kdo tohle říkal a já s Troyem stála v chodbě. Cítila jsem, jak on ztuhl a já se kousla do rtu. Nedokázala jsem se na něj podívat a dál jsme chvíli poslouchali. 'Mě nepřijde tak špatný, broučku. A pokud je s ním Leslie spokojená, nechci jí bránit ve štěstí.' To se ozvala máma. 'Rose nech toho. A ty taky Ostene. Prostě až bude odjíždět, dáme jí na výběr. Bude s námi nebo s ním. A Rose, opovaž se něco namítat.' Viděla jsem přesně naštvaný výraz otce, který musel na mámu vrhnout. Slyšela jsem, jak povzdechla, ale už nic neřekla. Nemělo šanci mému otci protestovat. Troy byl napjatý, přece jen se mluvilo o tom, že si budu muset vybrat. 'Neposlouchej to.' Špitla jsem a nahla se k němu, políbila jsem ho, aby se na to nesoustředil. 'Miluju tě, neopustím tě. Ne, pokud to nebude znamenat, že by to pro tebe bylo lepší.' Zamračil se po mých slovech. 'Nech toho, víš že bez tebe to pro mě nemá cenu.' Nadechla jsem se a pohladila ho po ruce. 'Tak pojď.' Přišli jsme do středu hádky a najednou všichni zmlkli. Všichni až na Ostena. 'Helemese, hrdličky jsou doma. Nechceš jim připravit uvítací večírek, mami?' Přesunul se naproti Troyovi a podíval se mu do očí. Osten byl zhruba tak vysoký, jako Troy, takže mu viděl do očí. V těch jeho byla znát pohrdavost. 'Víš, že pro ni nejsi dost dobrý.' Řekl to tak, že ho mohl slyšet jen Troy. A já, když jsem vlkodlak. Nadechla jsem se a koukla se po Troyovi. Poznala jsem na něj, že ho Osten vytáčel a zároveň přemýšlel nad jeho slovy. Rychle jsem Troye chytla za ruku a propletla si s ním prsty. Dotek útěchy. Osten si toho všiml a podíval se na mě. Nadechoval se, že něco řekne, ale já ho pohledem prosila, ať přestane. A tak šel. Takže tohle bylo napětí hned v pondělí. A večer pokračovalo, protože měl zase kecy otec. Ten je měl pro změnu na mě. Troy se mě jako vždy zastal, takže na něj otec vyjel. A já klidnila Troye, máma klidnila tátu a Osten všemu zamračeně přihlížel. A nejhorší na tom bylo to, že to takhle bylo každý den. Vážně každý. A proto jsem se Troye snažila pořád někam brát. Dokonce jsem ani neměla čas na to, zjistit od Ostena, jak se změnil Nebyl na to prostě čas, protože přes den jsme byli pryč a večer se všichni hádali. Bylo mi trapně, že tohle všechno Troy vidí. A bylo mi ho líto. Celý týden utíkal pomalu a když jsme v neděli odjížděli, tak se stalo to, o čem se v pondělí dohadovali. Když už byl Troy v autě, otec mi řekl, že si musím vybrat. Že až sem příště přijedu a vezmu sebou Troye, nepřijmou mě. Ta slova mě příšerně bolela. Byla to moje rodina, milovala jsem je. Vychovávali mě a já s nimi žila. Kdyby mě nezměnili, nejspíš bych nikdy nežila v NY. Ale to je jen samé co by kdyby.. A navíc moje rodina je teď Troy. Mám se s ním brát, ne ho odkopnout kvůli rodině. Ale pořád jsem si kladla tu otázku. Tu dotěrnou otázku o tom, jestli se mnou bude někdy spokojený tak, jak by byl, kdyby měl lovkyni.

Leslie Malwin
10. května
Zrovna jsem se s Troyem posadila na sedačku v letadle a zapla si pás. Nadechla jsem se a nervózně si promnula ruce. Položila jsem je na kolena a prsty si začala od nervozity poklepávat o kolena. Co když je to špatný nápad? Ne. Nad tím ani nemusím přemýšlet. Je to příšerný, ale vážně příšerný nápad. Jet za svou rodinou. Sakra! Určitě mě vyhodí, vždyť si myslí, že jsem mrtvá. Nedostanou infarkt až mě uvidí stát před dveřma? S Troyem, se snoubencem? A co jim jako řeknu? Ahoj mami, tati. Omlouvám se, že jsem před šesti lety zmizela bez ozvání, ale to víte.. Přestalo se mi tu líbit, tak jsem bez ohlášení zmizela do New Yorku, tam se seznámila s Troyem, zamilovala se do něj a teď jsem s ním po půl roce zasnoubená? Zabijou mě. Zabijou A když ne oni, tak brácha. Bydlí s nimi ještě vůbec? Nervozita mnou proplouvala stále víc a víc a prožírala snad každý kousek mého těla. Troy to poznal, protože mě chytl za ruku a propletl si se mnou prsty. 'Zlato, uklidni se ano? Bude to dobrý, nemusíš se bát. Je to tvoje rodina, určitě tě rádi uvidí.' Mluvil ke mně s úsměvem na rtech a měl klidný hlas. Strašně jsem na něm obdivovala, jak byl klidný. Má se setkat s mými rodiči, z čehož je určitě nervózní a ještě má čas na to, aby mě tu uklidňoval jako malou holčičku, co ztratila mámu v obchoďáku. Chabě jsem se na něj usmála. 'Já vím, ale pochop mě. Neviděla jsem je šest let. Šest let Troyi, to je hrozná doba. Nikdy jsem se jim neozvala a teď jim zaklepu na dveře a řeknu jim, že se budu vdávat?' Povzdechla jsem a položila si hlavu na jeho rameno, zavřela jsem oči a ucítila jsem, jak mě políbil do vlasů. Pohladila jsem ho palcem po ruce, kterou mě držel. Věděla jsem, že určitě neví co říct, protože tohle byla vážně příšerná situace. A já už jsem z toho všeho cestování ještě jako bonus unavená. Japonsko, pak Norsko a teď tohle. 'Měla by ses vyspat..' Zaslechla jsem jeho hlas, který mě opět vyvedl z myšlenek a já mu za to byla vděčná. Zvedla jsem hlavu a políbila ho. 'Dobře.' Zavřela jsem oči, on mě hladil chlácholivě po ruce a nakonec se mi podařilo usnout.

Vzbudil mě až Troy chvíli před přistáním. A jakmile jsme se ocitli zpátky na zemi, pocítila jsem opět ten hnusný pocit sevřeného žaludku od strachu a hrůzy. Snažila jsem t na sobě ale nedát najevo, protože už tak jsem si před ním připadala blbě, že hrozně vyšiluji. Ale vážně jsem se toho setkání děsně bála. Ještě když jsem si k tomu přičetla, že nebydlíme daleko od letiště a budeme u mého bývalého domu tak do dvou hodin. Podívala jsem se na Troye, který vůbec netušil kam jít. Jak by mohl, když tu nikdy nebyl? Byl to tedy nečekaně na mě. 'Tak pojď.. Za dvě hodiny autem tam budeme.' Jelikož jsme auto neměli, museli jsme si ho půjčit, což nebyl problém. A tak jsme taky udělali. Jeli jsme zhruba ty dvě hodiny. A když jsme vjížděli do vesnice Adare, odkud pocházím, byla jsem dost mimo. 'Uklidni se. Když to bude hodně zlé, tak zase odjedeme. A navíc já jsem tvoje rodina, mě nikdy neztratíš, jasné?' Ticho v autě prolomil Troy. Jeho slova mě samozřejmě potěšila, Pohladila jsem ho po ruce. 'Dobře, ale děkuju. Za všechno. Za to, že se mnou jedeš, za všechno.' Usmála jsem se na něj láskyplně a on mi úsměv vrátil. Zastavila jsem auto před mým bývalým domem. Byl pořád stejný. Velký, kakaově hnědý rodinný domek s velkou zahradou a už trochu oloupanou omítkou a zrezavělým plotem. 'Jsme tady.' Vydechla jsem a dívala se na dům. Třeba nebudou doma. 'Zvládneme to. Tak pojď.' Troy mě pobídl, jinak bych asi zůstala sedět navždy v autě. Vystoupili jsme a on mě chytil za ruku. Propletli jsme si prsty a za chvíli jsme stáli před dveřmi a zvonili. Já se tiskla k Troyovi a tiskla jsem mu i ruku. Musel to se mnou mít dost těžké. Chvíli nikdo neotvíral, ale najednou se hrozně rychle otevřely dveře a já strnula, když jsem viděla, že v nich stojí můj bratr. A strnula jsem protože už to nebyl můj starý bratr. Byl jako já. Lykantrop. Cítila jsem venku přítomnost vlkodlaků, ale přišlo mi to normální, protože v téhle vesničce mezi lesy bylo hrozně moc vlkodlaků a velká smečka. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Osten, můj starší brácha, bude jeden z nás. 'Ostene..' Zamumlala jsem jeho jméno a dívala se na něj. Vypadl ještě víc zaskočeně než já, jak nečekané. 'Leslie?' Zamrkal a já se málem rozbrečela. Pustila jsem Troye a vrhla se mu okolo krku, objala jsem ho. Jemu trvalo než se vzpamatoval, ale taky mě objal. A dost pevně. Skápla mi slza. Vlastně jich bylo víc. 'Ty jsi.. Jsi jako já. Ostene, proboha. Mám tě ráda, promiň, omlouvám se. Strašně mě to mrzí, nechtěla jsem tě nikdy opustit. Ne dobrovolně.' Objímala jsem ho tak pevně, že bych civila rozmáčkla. 'Leslie..Já..' Polkl a nevěděl, co by mi mohl říct. 'Jsi to vážně ty?' Odtáhl se a já se na něj celá ubrečená podívala. Přikývla jsem. 'Kdes byla? Co tu děláš? Proč se vracíš teď? Myslel jsem, že jsi mrtvá. Všichni jsme si to mysleli! Máma se málem zbláznila. Měla deprese, když si odešla. Jak si mohla jít pryč? Kvůli tomu co jsi? Já to jsem taky a zůstal jsem! A kdo je sakra tohle? A co je tohle?' Ukázal na můj snubní prstýnek na ruce a díval se upřeně na Troye. Nadechla jsem se, že mu vše začnu vysvětlovat. Viděla jsem na něm, že jeho radost střídalo naštvání, zmatení a zároveň zklamání. Vše, čeho jsem se bála. No a když jsem chtěla promluvit, ozval se další hlas. 'Ostene, kdo tam...' Ve dveřích se objevila moje máma a tak ztuhla, že se mi roztřásly kolena. Trochu jsem se oddálila ode dveří a přitiskla se ke Troyovi, pro kterého musela být celá situace značně nepříjemná. Pohladil mě po zádech, ale tentokrát mě jeho dotek neuklidnil tak jako normálně. 'Mami..' Semkla jsem k sobě pevně rty a dívala se přes Ostena na ni. Osten jí uhnul a ona přistoupila blíž. Mlčky mě objala a nahlas se rozbrečela. Objímala mě a já úkosem pohlédla na Troye, který e na mě povzbudivě usmál. Mezitím, co jsem se objímala asi půl hodiny s mámou, se dal do řeči s Ostenem a podrobil se jeho výslechu. Šel s ním někam dovnitř do domu a mě čekal výslech matky. 'Mami hrozně mě to mrzí, nechtěla jsem vás ranit. Ani od vás odejít, ale stalo se to..' Odtáhla jsem se od ní a zoufale se na ni podívala. Hrozně zestárla a jde vidět, že byla zničená a unavená. 'Co se stalo? Proč si byla pryč a kdo je ten mladík s tebou? Tvůj přítel?' Přikývla jsem. 'Je to Troy, můj snoubenec.' Kousla jsem se do rtu a čekala na její reakci. 'A..Judith umřela mami. Před šesti lety. Musela jsem pryč. Nemůžu ti říct proč, ale věř mi prosím, že bych to nikdy bez nějakého obrovského důvodu neudělala. Můžeš mi odpustit někdy? Prosím..' Pořád jsem čekala na její reakci. Ale ona se jen usmála. 'Jsem ráda, že jsi zpátky. Pojď dovnitř, vše probereme.'

Už bylo osm večer a já se dozvěděla spoustu novinek. Asi první dvě hodiny, do tří odpoledne jsme se vzájemně oklepávali, já jim představovala Troye a na mámu udělal očividně dojem. Osten se choval jako starší bratr a pořád ho vyslýchal. O jeho novém životě jsem se ale nic nedozvěděla, protože jsme neměli chvíli o samotě. No ale už se čekalo jen na tátu. A dočkali jsme se. O půl deváté přišel domů. Když mě uviděl, tak se zastavil ve dveřích a chvíli na mě otupěle zíral. Dokonce nevěnoval ani jediný pohled Troyovi, mámě a ani Ostenovi. Kousla jsem se zevnitř do tváře a začínala jsem mít vážně strach. 'Ty žiješ?' To byla jeho první slova, posadil se u nich na židli. 'Kdes byla?!' A bylo to tu. Viděla jsem na něm, jak zuří. 'Proč ses do hajzlu neozvala?! Co sis sakra myslela?! Mysleli jsme si, že jsi mrtvá! Truchlili jsme, každý nám přál upřímnou soustrast a ty si sem teď po šesti letech nakráčíš?! Ještě s nějakým borcem?! Co od nás chceš? Prachy? Dům? Tak co?!' Křičela mluvil podrážděně. Probodával mě pohledem, ze kterého se mi motala hlava. Podívala jsem se na Troye. 'Camerone, lásko.. Uklidni se. Je to Leslie, naše holčička.. Je zpátky a živá. Copak nemáš radost?' Máma k němu přistoupila a pohladila ho po rameni. Ale já se zamračila. 'To je Troy, můj snoubenec, ne nějakej borec.' Zamračila jsem se na otce a on se mračil na mě. 'Ostene vezmi toho snoubence pryč. My si budeme muset promluvit.' Procedil otec skrz zuby. 'A ty jdi s nimi Rose.' Mamka povzdechla a se sklopeným pohledem k zemi vyšla z místnosti. 'Omluvte mě, ale já tu Leslie nenechám samotnou.' Podívala jsem se na Troye a zavrtěla hlavou. 'To je v po..' 'Tohle je můj dům. Když řeknu ať jdeš, tak půjdeš.' Otec mi skočil do řeči a já popostrčila Troye ke dveřím. Pohledem jsem ho prosila ať jde. Povzdechl a políbil mě na čelo. Odešel s Ostenem a já zůstala s tátem sama. A vše mu začala vysvětlovat. Jen jsem vynechala detaily o lykantropii. On se pořád zlobil, ale nechal nás doma. A já se začínala bát, že mi nikdy neodpustí.