Listopadové                        nástěnky

Delaney Abernathy
30. listopadu
Vstala jsem z postele a nyní na mě opravdu seděl pojem "chodící mrtvola". Tvář jsem měla samozřejmě bez jakékoliv nedokonalosti, ale v očích jsem měla rezignaci. Po více jak dvou stech letech jsem rezignovala. Je to vlkodlak. Můj Kenzo je vlkodlak! Po tvářích mi téměř nepřetržitě stékala krev, a když se náhodou zastavila a projel mnou vztek, tak jsem do něčeho praštila a krev tekla znovu, sice z jiných míst, ale přeci. Po těchhle mých záchvatech byl téměř každý centimetr čtvereční mého bytu od krve, musím dodat, že takové vysušení mi rozhodně neprospívalo. Pod očima se mi vytvořily kruhy a já neměla sebemenší chuť dojít si do ledničky pro krev a opět si navrátit krásu. Proč taky? Je to vlkodlak. "Vlkodlak." Zašeptala jsem nešťastně a rozbila svou oblíbenou lampu. Vlkodlak. Tohle slovo mi neustále rezonovalo v hlavě a bylo to podobně příjemné, jako kdyby mi někdo bušil do hlavy kladivem. Vzpomněla jsem si na to, kdy jsme se naposledy viděli. Když jsem mu vyznala lásku, mlčel. Znamená to snad, že potřebuje čas? Ovládat se nebude jednoduché. Nebo nebude schopný se na mě ani podívat? Jakmile ucítí můj pach, napadne ho, že jsem upír. Ne Delaney, prostě upír. Budu to snad mít stejně? Spadne do kategorie lidí, co považuji za domácí mazlíčky a zvedá se mi žaludek, jakmile jsem jim blízko? Ucítím ještě někdy jeho rty? A pokud ano, budou mé pocity stále stejné? Otázky se mi rojily v hlavě jedna za druhou a na žádnou jsem neměla odpověď. Věděla jsem však jedno a to, že ho miluji. To se nezmění, alespoň z mé strany. Jak ale můžu vědět, co se honí hlavou čerstvému vlkodlakovi? Nejspíš mě už nikdy nechce vidět, ale já netuším, jestli jsem vůbec schopná se vyhýbat.

Jodi Lavender
30. listopadu
"Sr-dce mi blúúúdi v slza-vom ú-dolí a z toho ú-dolia niet cesty späť... Sl-za-vé ú-dolie prehľadám celé, srdca však nikde nieeeet..." spievam priškrteným hlasom, ktorý prezrádza ako veľmi sa snažím znova nerozplakať. Ležím na posteli prikrytá paplónom až po uši a hľadím do stropu tak uprene, že ani nežmurknem. Vitaj depresia, môj starý priateľ. Kde som už len tie slová počula? Neviem si spomenúť, ale každopádne sú veľmi trefné. Stále viac rozmýšľam a čím viac rozmýšľam, tým viac ľutujem. Ľutujem, že som sa dala do kontaktu s akýmkoľvek človekom v New Yorku. Mala som radšej ostať sama sebou, lesnou žienkou a netrepať sa do mesta, kam očividne nepatrím. Ľutujem, že som vtedy v parku stretla Blakea a ľutujem, že som zase na večierku stretla Willa. Ľutujem, že mám pre nich slabosť a ľutujem, že sa jedného z nich alebo rovno oboch budem musieť nadobro vzdať...
Aj naďalej pozerám hore. Niečo mi neustále šramotí v strope. Už len čakám, kedy sa to prehryzie až ku mne. Predstavujem si ako kolónia potkanov zaplavuje celú moju skromnú izbu... A pokiaľ medzi nimi nie je aspoň Ratatouille, tak ich všetkých bez milosti vystrieľam!...Variaca myš by bola super... Bože, v mojej hlave sa to už zase všetko mieša. Skáčem z myšlienky na myšlienku. Chvíľu som nahnevaná a potom mám chuť smiať sa všetkému, aj tým najabsurdnejším veciam. Nie, nefajčila som znova trávu s Rianny, to len depresia prebrala moje konanie aj myslenie.
Zrazu z absolútneho popudu vyskočím z postele. Smutný a opustený vlk sa v mojom prípade rovná aj nahnevaný vlk. Nahnevaný hlavne na seba, ale musím pripustiť, že aj na Willa. Ako si dovoľuje dávať mi ultimátum?! Práve v tejto chvíli mám chuť trhať a ničiť tak, ako nikdy predtým. A nikdy predtým som ani netúžila zotrvať vo svojej vlčej podobe viac než práve teraz. A myslím, že v nej zotrvám naozaj, ale naozaj dlhý čas. Zavíjanie je totiž omnoho lepšie než plač.

30. listopadu
Když jsem se dozvěděl, že jedeme s bratrem do Idrisu, byl jsem vlastně rád. Institut mi začíná lézt na nervy. Dělím je tu na neschopné, neviditelné, nemocné. A pak mám speciální skupinu, ve které je pouze můj bratr a Grace. Jediní dva, které dokážu přetrpět a to Caleba jenom proto, že je to můj bratr. Náš slavný dokonalý lovec, dokonalý syn, dokonalý nástupce pro Institut a nikdo si vlastně ani neuvědomuje jak nedokonalý bratr to vůbec je. Teda alespoň můj. U Maxe jsme skoro jako známý, kolik mu vůbec bylo, když jsem ho viděl naposled?
A Grace? Proč je v této skupině? Možná proto, že jsem ji konečně objevil. Ačkoliv zase ji přivedl Caleb. Oh, náš Caleb. Kdybych to udělal já, nejspíš mě postaví před Spolek. Grace. Když si na ni pomyslím, stále ji věřím. Ačkoliv mezi námi nevyrostla, je lepší než všichni ti, co se nachází ve zbylých skupinách. Vlastně jsem zapomněl na poslední skupinu a tu nazývám ,,Tahám se s podsvěťany". 
Tam jsou všichni, až na mě. 
Nesnáším hlavně upíry, jejich schopnosti, jejich pach a jejich mrtvá těla. Odpuzuje mě už jenom pohled do jejich bílých tváří. A co Caleb? Když jsem ho viděl naposledy odcházet s jednou z nich, tehdy jsem si uvědomil, že mě s ním drží jenom rodinné pouto. Proto ještě žije. A všiml si někdo, že mu stojím u boje vždy za zadkem? Ne. Už chci být v Idris. Těším se na mámu, ta mě naučila, jaký má lovec být a jaké má mít hodnoty. Ale Calebem by nebyla zklamaná ani kdyby se stal třeba vlkodlakem. To mi připomíná, dalšího podrazáka v řadách lovců. Nechci se tam vrátit, ačkoliv se vracíme všichni. Nechci trénovat tu rozmazlenou Avinu neteř. Nechci se dívat jak zase všem kapají sliny jenom při pohledu na Caleba. Mohl bych se nechat přeložit, odjet, utéct, vzít si dovolenou. A když si pomyslím s kým se táhl Caleb. Vlastně ani nevím jestli bych mu to přál nebo ne. To kousnutí. Tu změnu. Bílá tvář, mrtvé tělo. Nechutné. 
_
Nejsem unavený nebo líný, jenom mě to nebaví. Už vidím pohled mámy. Pyšná máma a na koho? Caleba. Ja zase stojim za jeho zadkem. Ale je pravda, že mě tahle cesta asi zachrání před Institutem alespoň na pár dnů. To oni jsou neschopní, ačkoliv se tváří opačně. Proto vidíme nemocného Jesseho, Troye pokousaného, neschopnou Avu, díky které byla kousnuta i Grace. A to je jenom malý výčet v mé paměti.

Kenzo Hastings
29. listopadu
Posledních čtrnáct dní jsem měl hodně práce s knihou, s jejím psaním. Moc se mi v tom momentálně nedařilo, takže jsem uvažoval nad tím, že si od toho chvíli oddechnu a že psát nebudu. Peněz mám vcelku dost díky ostatním knihám, takže si můžu dovolit třeba i roční pauzu, když budu chtít. Ale to bych musel chtít. Bude mi stačit pár měsíců, dva nebo tři. Vím, že dýl bych asi ani nevydržel. Přece jen mě to naplňuje.
Včera jsem se teda definitivně rozhodl, že si volno dopřeju a tak jem si zašel do parku. Na uklidnění, na přemýšlení a na celkovou pauzu. A jestli jsem se chtěl uklidnit a užít si chvilku klidu, tak mi to rozhodně nevyšlo. Jak jsem se tak po tom parku procházel a užíval si večerní klid, tak jsem moc nevnímal okolí. Začal jsem ho vnímat až tehdy, když jsem zaregistroval, že ke mě běží nějaké obrovské zvíře. Na útěk už ale bylo pozdě a to zvíře běželo tak rychle, že bych ani neměl šanci mu utéct. Když na mě to zvíře skočilo, tak jsem poměrně dost tvrdě dopadl na zem až jsem měl pocit, že mi to vyrazilo dech, ale nevyrazilo. Dýchat jsem mohl. Můj pulz byl v ten moment určitě dost vychýlený nad normou. Snažil jsem se bránit, ale neměl jsem sebemenší šanci. Byl jsem z toho ve stresu, popravdě jsem se i bál, protože kdo by se nebál, kdyby na něj útočilo něco takovýho? Po celkem krátkém snažení se ubránit jsem obranu vzdal. Jen jsem bezmocně ležel na zemi pod tím zvířetem a doufal jsem, že to přežiju. V ten moment mi na ničem nezáleželo víc. Skoro jsem se modlil. Z mého strachu a zamrznutí mě vyrušila až ostrá bolest na ruce. Trochu mi v ní škubalo. Když mě ale to zvíře pokousalo, tak zmizelo. Jako kdyby mělo určitý cíl mě jenom pokousat. Prostě to na mě skočilo, kouslo mě to a zase to uteklo. Odehrálo se to tak rychle, když si to zpětně přehrávám v hlavě. Ale přišlo mi to jako nekonečný moment, když se to stalo. Když jsem se podíval za zvířetem, tak jsem díky světlům lamp rozeznal, že je to byl nejspíš vlk. Obrovský, tmavý vlk. Moc dlouho jsem se ale za tím vlkem nedíval, protože jsem na to neměl čas. Bolela mě ruka a hodně mi krvácela. Moje veškerá pozornost se strhávala na ni. Malátně jsem se zvedl, trochu se mi motala hlava, ale ignoroval jsem to. Potřeboval jsem jen zastavit krvácení. Krev jsem měl naprosto všude. Na oblečení, na obličeji, po rukách..Prostě všude. Byl jsem zoufalý a nevěděl jsem, co mám dělat, když se mi krvácení nedařilo zastavit. V tom se tam ale ukázala Delaney, nechápu jak se tam tak rychle ukázala. Teda vlastně chápu, je to upír, to to vysvětluje. Nabídla mi, abych se napil její krve a když jsem se opravdu jen málo napil, tak jsem se hned začal dusit. Bylo to nepříjené. Cítitl jsem bolest v ruce a jako bonus jsem nemohl dýchat. Za chvíli ale dušení přešlo, tak jsem se mohl dál věnovat svojí pokousané ruce. Když jsem ale viděl, jak se sama od sebe hojí, tak jsem si myslel, že už mi definitivně hrabe. Že mám halucinace z nedostatku krve. Popravdě mě už ale vůbec nic nebolelo, což jsem vůbec nechápal. Za chvíli už na ruce nebyla ani rána, jen spusta krve. Otočil jsem se na Delaney a z nějakého důvodu, mě neznámého, jsem při pohledu na ni ucítil jakýsi nepatrný pocit hněvu, znechucení a opovržení. Tahle část se ve mě nějak prala s tou druhou-s tou, která ji milovala. Nic jsem nechápal a nechápal jsem ani to, proč jsem ji poslal pryč. Udělal jsem to bez nějakýho rozmyslu, prostě jsem pocítil, že bude nejlepší, když zmizí. A ona zmizela. Jen mi ještě stihla říct, že mě miluje, ale to jsem já nedokázal říct nazpátek. Tam uvnitř jsem věděl, že ji miluju, že ji chci, ale nahlas jsem to vyslovit nedokázal. Nechápal jsem to stejně tak jako všechno. Věděl jsem, že jsem jí to dřív řekl a nedělalo mi to problém. Teď jsem se ale bál, že to nedokážu. Sám jsem se vydal domů, když mě poslechla a odešla. Byl jsem unavený, vyčerpaný, zmatený, ve stresu a celkem i naštvaný. Chtěl jsem ze všeho nejvíc pochopit, co se to sakra stalo. Proč mě to napadlo? Proč jsem se dusil, když jsem ochutnal její krev? Proč se mi zahojila tak rychle rána a proč jsem pocítil opovržení z Delaney? Z Del, kterou chci. Nevěděl jsem absolutně nic. Když jsem přišel domů, tak jsem se vysprchoval, smýval jsem ze sebe svou vlastní krev a zkoušel jsem smýt i ty zážitky. To se mi ale nepovedlo. Opět jsem cítil vztek. Na sebe a na toho vlka. Vlastně jsem ho cítil ve všem.
Když jsem se ráno probudil, tak jsem byl ještě zmatenější než včera. Myslel jsem si, že jsem šel spát, když jsem přišel domů. Ale já jsem ležel v parku, nahý a nic jsem si nepamatoval. Vůbec nic. Začínal jsem se bát sám sebe.

Rosie Wilson
28. listopadu
Cítím, jak moje nohy těžce dopadají na asfalt. Nedokážu je ovládat. Připadám si jako paralizovaná. Slyším netrpělivé troubení aut za mými zády, ale moje tělo jakoby ignorovalo veškeré okolí a pomalu ale jistě se vydávalo dál za svým cílem. Jenže co je tím cílem? Očima mhouřím do temnoty přede mnou. Kde to jsem? Moje nohy najednou prudce odbočí doleva a mně se tak poskytne pohled na starý vývěsní štít malého zapadlého domku, na kterém jasně září žlutý nápis. Na jednotlivých písmenech už si zub času vybral svou daň, několik písmen poblikává a jedno dokonce vůbec nesvítí. Ale i přes tohle všechno dokážu s jistotou říct, co se mi cedule snaží sdělit. Junky fast food. Občas sem zamířím pro rychlý a levný oběd, když moc nestíhám, ale přesto se chci slušně najíst. Co tady ale pohledávám v tuhle dobu? Nepamatuji si, že bych sem měla původně zamířeno. Moje tělo mi ale dává jasně najevo, že je to v pořádku. Snažím se se uklidnit. Přece je to jen Junky fast food, ne? Koupím si jedny hranolky a půjdu zase domů. Když moje nohy opustí spáry tmavého asfaltu, auta za mnou naposledy zatroubí, řidiči si ještě jednou zanadávají pod zarostlými vousy a s nedočkavostí konečně šlápnou na plyn. Dorazím ke dveřím podniku a moje ruka se natáhne po klice. Už skoro můžu cítit tu lákavou vůni smaženého jídla doprovázenou zvukem cinkání nádobí a příborů. Ruka se ale zarazí nad klikou, stáhne se v pěst a plnou silou udeří do skla umožňující nakouknout dovnitř. Chci vykřiknout zděšením a bolestí zároveň, ale nejde mi to. Místo toho se k pravé ruce přidá i ruka levá a se stejným odhodláním začne mojí křehkou pěstí mlátit do skla, čímž se snaží si prorazit cestu dovnitř. Pokusím se odvrátit pohled od svých odřených kloubů, ale nejde to. Pěstím se konečně podaří prorazit skrz sklo, což zamříčiní zaříznutí několika dlouhých ostrých střepů hluboko do mé měkké jemné kůže. Snažím se křičet skrze semknuté rty, které mě ale odmítají poslouchat. Po rukou mi začíná stékat teplá krev, to ruce ale neodradí od pokračování v mučivé práci. Jakmile se mi podaří vysklít sklo celé, prolezu skrz malý otvor, který vznikl ve dveřích. Uvnitř je tma. Ani jediná známka toho, že by zde někdo byl, i když má být ještě pořád otevřeno. Oči mi zmateně tikají po místnosti a já rozeznávám obrysy čtyř kulatých stolů, u kterých obvykle sedávají zákazníci, a kvádrový dlouhý pult v levém zadním rohu místnosti, za kterým normálně stojí usměvavá paní, která vás vždy s radostí obslouží. Teď je tady ale naprosté prázdno a hlavně ticho, které mě sžírá zevnitř. Ale někdo tady asi přece jenom je. Musí tady být, neboť cítím kouř, jako když zapomenete v troubě krocana na Díkuvzdání. Ale tohle není jenom spálené maso. Je to spíš, jako kdyby něco doopravdy hořelo, uvědomuji si ve chvíli, kdy se z místa, kde je vchod do kuchyně, začíná linout oranžovožlutý plamen, který má zanedlouho ve své pekelné kleci celou místnost. A pak už si pamatuji jenom nevysvětlitelné horko. Příšerné horko.
---
S vyjeknutím se probudím, celá promáčená od potu. Rychle pohledem přejedu celou místnost pohledem, abych se ujistila, že je všechno tak, jak to má být. Po minutě zkoumání pokoje očima si hlasitě oddechnu. "Byl to jenom sen. Jenom sen." Snažím se sama sebe uklidnit, zatímco ještě na pár minut zavírám oči, abych utekla od dnešních povinností. Potom se nemotorně posadím na postel a probodnu balíček žvýkaček na noční stolku svým nejostřejším pohledem. Žvýkačky mi na moje chováním odpoví naprostou a jednoduchou ignorací. Povzechnu si a natáhnu se pro bloček položený hned vedle žvýkačkem. "Život jako ifrit, den druhý." Předem si oznámím, co napíšu. Když ale moje ruce obejmou zápisník s tužkou, projede jimi palčivá bolest. Vyjeknu a vytřeštím oči na svoje ruce. Jak jsem si toho mohla nevšimnout? Po celých rukách se mi táhne několik ošklivě vyhlížejících hlubokých řezných ran doprovázených tmavě rudými skvrnami již zaschlé krve. Beze slova se natáhnu po telefonu ležícím na zemi a s námahou kliknu na ikonku New York Times. Chvíli jen projíždím nejrůznější novinové útržky o nedávných událostech týkajících se většinově politiky a obnovených turistických atrakcích, než najdu to, co jsem hledala. Docela krátký článek, jehož titulek mi ale doslova vyráží dech a při jeho čtení se mi nepříjemně stahuje žaludek a po zádech mi stékají prameny studeného potu.
'VANDALOVÉ V NYC NEZNAJÍ HRANIC! PŘEČTĚTE SI ZPRÁVU O PODPÁLENÍ RODINNÉ RESTAURACE JUNKY FAST FOOD.'

Erma Sokolowska
26. listopadu
Hlasno a škaredo zahreším. Ak by ma počula mama, určite by ma nepochválila. Nechcela by odo mňa ani pusu. Možno ju v tomto momente nechcem ani ja sama. Jedla som cesnačku so zaváranými uhorkami. V rámci možností mi moja kuchyňa nič iné neposkytovala a ja som bola hladná ako... No, ako vlk. Určite by som si dala radšej šťavnatý kus mäsa, ale mäso je v nedohľadne. Už dlho som nemala žiadneho zákazníka. Peniaze sa krátia a koncerty a festivaly sa kopia. Kúpila som si už dva lístky na koncert neďaleko New Yorku a na festival Rock in Rio. K tomu mi treba aj letenku, ale žiaľ, žiadnu neviem nájsť. Teda, viem, ale na tie nemám peniaze. Len čakám, kedy mi vyskočí najlepšia ponuka. Viem, že v blízkej dobe to asi nebude, ale motyka môže vystreliť vážne kedykoľvek. Sledujem monitor a hypnotizujem ponuky. Len pred malou chvíľou som premeškala ponuku jednej spoločnosti, ktorá ponúkala letenku do Ria len za sto dolárov. Preto to nadávanie.
Čas si zatiaľ krátim háčkovaním. Aspoň sa snažím. Nikdy som to nevedela. Nikdy som nemala babičku, ktorá by ma to naučila, tak si tak chcem aspoň sama pripadať. Jediné, čo mi však vzniká, je guča klbka. Vzdychnem a všetko hodím na zem. Bordel začína naberať neuveriteľné rozmery, ale nemám kvôli komu upratovať.
Vezmem do rúk dva mesiace staré noviny a bez toho, aby som venovala pozornosť obsahu, listujem. Zrak sa mi zastaví na inzeráte. Nejaká pani ponúka šteniatka na adopciu.
Už ma nebaví čakať. Niekde sa vo mne vzal pocit, že v byte už nemôžem viac zostať. Musím ísť von. Odhodím noviny. Ak hneď nevypadnem, niečo zlé sa stane. Na nič nečakám a oblečiem si prvé, čo mi príde do ruky. Zelený pršiplásť, čierne kanady a pletené šaty. Oranžové. Ponáhľam sa preč z bytu a je mi jedno, že je takmer noc. Je mi jedno aj to, že na osamelom počítači vyskočila letenka do Ria za 99,99 dolárov.
Kto vie, možno mám šiesty zmysel alebo to bol len osud, ale hneď, ako som vybehla von, zacítila som pach mokrých psov. Zamerala som sa naň a nasledovala ho až k jazeru neďaleko môjho bytu. Dostala som veľmi zlý pocit a nechcela som vedieť, k čomu sa to blížim. Možno som mala zostať doma a čakať na letenky. Vôbec sa mi nepáči, čo cítim a čo začínam počuť. Je to tiché skučanie.
Dobehnem k jazeru a nič nevidím. Musím dlho hľadať, skade ide ten zvuk. Dostanem sa až ku vysokej tráve pri jazere. S malou dušičkou sa idem pozrieť, čo tam na mňa čaká.
Tam je v klbku schúlené šteňa. Biele, malé a šialene vystrašené. Netuším, ako sa tam dostalo, ale je celé mokré. Keď k nemu priblížim ruky, nereaguje. Vezmem ho do náručia a čo najviac si ho k sebe pritisnem. Trasie sa. Rozhliadam sa po okolí, avšak nič nevidím. Žiadny pes, žiadny človek.
"Zatúlal si sa?" Spýtam sa nemej tváre a chvíľu sa pozerám na psíka. Čakám, že mi odpovie. Nič však nevraví. Netuším, čo sa tu udialo. Možno sa len zatúlal od mamy a v tme spadol do jazera. Nečakám už a rýchlo bežím späť do bytu.
Šteňa osuším, dám mu teplé mlieko a poriadne ho prezriem. Vyzerá zdravo a keď sa napije, začne si všímať svet okolo seba. Pobehuje okolo neporiadku a všetko oňucháva. Zastaví sa pri klbku. Nechápavo naň pozrie. Potom venuje jeden nechápavý pohľad aj mne.
"Viem, moje znalosti háčkovania sú zlé," zasmejem sa a malá guča príde ku mne. Vrtí malým chvostíkom. Vezmem ho do rúk. Stále sa usmievam.
"Asi to vyzerá tak, že si ťa nechám. Síce to znamená, že moje Tamagochi bude mať konkurenciu, ale ono si zvykne. Všakže, Bambus?" Bambus na mňa nechápavo pozrie.
"Nepozeraj sa tak na mňa. Aj mne dali rodičia blbé meno," vyzerá to tak, že mám konečne spolubývajúceho.  

Maya Ledwine
25. listopadu
Rozhodla jsem se, že už věci nemůžu nechat jentak. Řekla jsem si, že by bylo na čase nějak začít pátrat, zjišťovat informace a zkrátka se cokoliv dozvědět. Jsem ochotná pro zjištění udělat prakticky cokoliv. Už dál nemůžu žít v nevědomosti a dělat, že je všechno v pořádku, že se neděje nic, co by se dít nemělo. A tak jsem s tím pátráním začala. Každý večer jsem si sedla na postel, vzala jsem si notebook a začala jsem hledat všechno, co by mi mohlo nějak pomoct. Dokonce jsem navštívila i knihovnu, ale nic jsem si nedonesla. Budu se tam muset vrátit a hledat znovu. Potřebuju se něčeho chytit.

Když jsem si takhle jeden den sedla k notebooku a hledala jsem všechno, co se dá, tak jsem si uvědomila, jak dlouho už hledám a že pořád nic nemám. Proto jsem se rozhodla, že zajdu do bytu mámy a budu hledat. A taky jsem tak udělala. Klíče mám, takže to nebyl žádný problém. Do jejího bytu jsem šla večer. Ve dne by to nevypadalo dobře, ale nevím, co vlastně řeším. Lidé v tom paneláku vědí, že jsem její dcera a že k ní chodím. No zřejmě se na mě odrazilo to, že jsem to dělala bez jejího vědomí. No když jsem přišla k jejímu bytu, tak jsem na chvíli zvažovala, že se na to vykašlu, otočím se a půjdu domů, ale zvědavost mi nedala. Navíc by tam mohlo být něco, co by mi pomohlo najít ji. Prostě jsem vešla dovnitř a zamkla jsem za sebou. Rozsvítila jsem si a podívala jsem se kolem. Zhrozila jsem se, protože byl v bytě příšerný nepořádek. V kuchyni byly popadaný židle, pár rozbitých hrnků a celkově byt nebyl v dobrým stavu. Stála jsem v něm a připadala jsem si jako cizí člověk. Nic jsem nevěděla, nic jsem nechápala. Přišlo mi, že se v tomhle bytě odehrál nějaký spor. Možná se bránila, když přišel za ní? Nevím. Vzpamatovala jsem se až po několika minutách a uvědomila jsem si, proč tu vlastně jsem, tak jsem začala hledat. Prohledávala jsem šuplíky, skříně, poličky a všechno, co mě napadlo. Dokonce jsem se dívala i do postele a za obrazy, ale nikde nic nebylo. Jen samé nepodstatné papíry, účty, potvrzení o platbách a další věci, který mi byli k ničemu. Cítila jsem, jak se na mě řítí vlna vzteku. Někde přece musela něco mít. Zprudka a trochu vztekle jsem se zvedla a začala jsem znovu hledat. Tentokrát mnohem horlivěji. Všechno, co jsem nepotřebovala jsem pohazovala na podlahu a tím jsem způsobila akorát větší nepořádek. Informace jsem takhle hledala snad dvě hodiny, když jsem to zoufale vzdala. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně a chtěla jsem si nalít vodu, když jsem o něco zakopla. Předpokládala jsem, že to byla jedna ze spadených židlí, ale když jsem se podívala pořádně, tak jsem viděla uvolněné prkno na podlaze. Na první pohled bych si ho nikdy nevšimla, ale takhle? Takhle jsem to měla. Rychle jsem se sehla a snažila se nějak prkýnko dostat pryč. Nešlo mi to. Přemýšlela jsem, jak ho dostat ven a nakonec jsem zvolila nůž. Asi čtvrt hodiny jsem se s tím patlala a nakonec se mi to povedlo. Měla jsem to! Byla tam nějaká krabice a když jsem ji otevřela, tak v ní byla kupa papírů. Zvedla jsem jednu židli a posadila se na ni. Okamžitě jsem začala studovat všechny materiály, které se mi nabídly. Všechny byly o mě, o ní a o otci. Četla jsem je všechny pečlivě a dvakrát. Zaujaly mě všechny, ale jeden nejvíc. Byl to záznam z výslechu a vůbec nechápu, kde ho sehnala. Ten výslech byl totiž s ní. Týkalo se to pohřešování mého otce. Psalo se tam, že od nás odešel pár týdnů před tím, než se vyhlásil za pohřešovaného. Z nějakého důvodu podezřívali matku a z nějakého důvodu ji podezřívat přestali. O tom se psalo na dalším papíře. A hned na dalším psala o otci. Byly tam všechny informace o upírech, o něm a nejen o něm. O všech nadpřirozených věcech. Tvářila jsem se asi tak, jak se tváří dítě u doktora. V hlavě mi to šrotovalo a došlo mi, že se s ním matka stýkala. A potom jsem našla něco, co mi na moment vzalo dech. Byla to obálka s dopisy a potom nějaká smlouva. Byla podepsaná matkou i otcem. Když jsem ji četla, tak jsem měla v očích slzy. Ona s ním souhlasila, že až mi bude osmnáct, tak si mě může vzít. Může mě změnit a může si dělat co chce, kdy chce a jak chce. Taky souhlasila s tím, že se sama nechá změnit. Aby jsme prý byli kompletní rodina. Tak jako dřív. Jenže nic nebylo jako dřív. A kdyby mě změnili, tak by taky nic nebylo jako dřív. Jak jsem to četla, tak se dostavila vlna smutku a hned potom vzteku. Ona mě mu normálně dala. Pomocí nějaký vymyšlený smlouvy. Dala mě násilníkovi, zabijákovi. Člověku bez kousku citu. Tak už to chápu. Proto mě chce. Chtějí být zase kompletní, jenže na něco zapomněli. A to na to, že já kompletní být nechci. Nikdy. Zprudka jsem se zvedla a měla jsem sto chutí všechno roztrhat, spálit, zničit. Už jsem držela papíry a chystala jsem se je trhat, když jsem si to rozmyslela a místo toho jsem popadla hrnek na stole a hodila jsem ho na zeď. A takhle jsem to udělala s několika hrnky až jsem se uklidnila. Ale uvnitř mě to pořád sžíralo. Nevěděla jsem, co budu dělat. Jedno jsem ale věděla jistě a to to, že něco dělat budu. Zvedla jsem se ze židle a vzala jsem si všechny papíry, který jsem našla. Když jsem přišla ke dveřím, tak jsem se ještě otočila a ohlédla jsem se na nepořádek, který jsem tu našla. Opět mě popadl pocit, že nic nemám a že nic nevím. Ale byl to omyl. Něco jsem měla a věděla jsem, že moje rodina už není rodina. Odteď jsou to pro mě cizí lidi.

Tessa Whitewolf
25. listopadu
"Ešte tie nové rifle... a mala by som si zbaliť aj pár bojových dýk a nožov na vrhanie. To by sa mi malo zmestiť aj do kufra." pomyslím si a napchám to všetko do kufra. Odkedy mi Lily zavolala, že o jedenástej odchádzame, som len plánovala čo si zoberiem so sebou. Bolo dosť ťažké vymyslieť to tak, aby sa mi všetky veci zmestili do jedného kufra, keďže ideme autom. Ale ideme len na týždeň, takže by som nemala potrebovať veľa vecí. Najťažší oriešok však bola mama. Stále sa nevie zmieriť s tým, že idem niekam bez nej. "Ako to mohla vydržať, kým som bola v Idrise?" pýtam sa sama seba pri balení, keď do mojej izby vojde mama. Na tvári má rezignovaný výraz. "Máš už zbaľené všetko?" opýta sa a očami prebehne po mojom kufri. "Nechceš si zobrať aj luk? Ide ti to s ním lepšie." Ja len pretočím očami. "A kde ho mám asi zmestiť?" poviem prudšie, než by možno bolo treba a zavriem kufor. Mama si sadne na posteľ a pozrie na mňa prosebným pohľadom. "Podľa mňa, by si tam nemala ísť... Bohvie, čo sa tam môže stať." povie. "Čo také? Náhodou stretnem nových ľudí? Alebo začnem žiť tak, ako chcem ja?" vybuchnem. "Už ma nebaví, ako sa o mňa stále bojíš. Som dospelá! Dokážem sa o seba postarať." Mama už je očividne tiež vytočená. Vidím to, hoci sa snaží zachovať kamennú tvár. Oči jej horia ako dve fakle. "Tessa, toto nie je výlet do vedľajšieho mesta! Vieš vôbec ako je to ďaleko? Čo ak sa ti tam ničo stane? Alebo sa do niečoho zapletieš? Ja sam nebudem môcť ísť, aby som ti pomohla. Nemáš vôbec žiadne skúsenosti!" skríkne. So povzdychnutím sa zveziem na posteľ. "A z kade mám tie skúsenosti asi nabrať, keď ma takto prehnane strážiš? Mami, so tieňolovkyňa, pokiaľ o tom nevieš. Mala by som chrániť svet a nie strachovať sa, čo sa stane na výlete do New Yorku. Toto už neni normálne!" "A ako chceš asi zachraňovať svet, keď sa nevieš postarať ani o seba! Možno by som sa o teba nemusela stále tak strachovať, keby nie si táká nezodpovedná! Aká si ty tieňolovkyňa?!" zvrieskne mama. To ma dorazí. Zdvihnem sa, oblečiem si koženú bundu a hodím do kufra posledné veci. "Zbohom mami." poviem a zabuchnem za sebou dvere. Možno mi na to niečo odpovedala, no ja som ju už nepočúvala. V ušiach mi hučí. Potlačím slzy, ktoré sa mi hrnú do očí a mierom k vchodovým dverám. Pred nimi zbadám stáť otca. V pokoji sa s ním rozlúčim, objímem ho a vyjdem z domu s kufrom v ruke. Pustím si hudbu cez sluchátka a pár krát zamrkám, aby som z očí vyhnala slzy, ktoré sa tam stále tlačia. "Prečo ma stále tak podceňuje? Mám pocit, že pre ňu nie som nič..." behá mi hlavou, kým kráčam na miesto, kde sa mám stretnúť s Lily. "Po takejto hádke, sa mi do New Yorku ani moc nechce ísť. Ale domov sa už nevrátim. Pojdem tam, a pokúsim sa na to všetko zabudnúť..."

Daniel Carter
24. listopadu
Asi před čtrnácti dny mi volal Francis, že potřebuje, abych za ním přijel. Vůbec se mi to nelíbilo a hlavně jsem ani nikam jezdit nechtěl. Na co bych tam sakra jezdil?! Přísahal jsem si, že tam už nikdy nechci. Moc válek-moc všeho. Nesnáším to tam. Prostě odsud nemám žádný dobrý vzpomínky. No dobře, pár jich možná bude, ale to množství bych spočítal tak na jedný ruce. Každopádně když mi Francis zavolal, tak mě to po dlouhý době vyvedlo z toho mýho stereotipního a klidnýho života, kterej si tak rád žiju právě v Twinbrooku. Už dlouho mě nic nevykolejilo tak, jako jeho telefonát. Naučil jsem se brát věci s klidem, to proto mě nic nevykolejilo. Ale to jak Francis v tom telefonu zněl mě donutilo dostat se do neklidného stavu. Zněl hrozně naléhavě a dalo by se říct, že i zoufale. Nechal jsem si to všechno projít hlavou a řekl jsem si, že se tam teda zajedu podívat. Ani jsem se mu neobtěžoval napsat a v pátek, možná to byla sobota (ale to nevím jistě), jsem se vydal na svou cestu do Francie. Cestování je pro mě sice komplikovaný a moc ho nemám rád, ale i přesto jsem za ním jel. Poznám naléhavou situaci a tohle k takovým zřejmě patřilo. Do Francie jsem dorazil hned druhý den a tak jsem ho začal hledat. Zašel jsem do těch místních klubů, který jsou vyhlášený a různě jsem se poptával, kde místní klan vlastně sídlí. Už jsem tam tak dlouho nebyl, že si to nepamatuju a navíc on se pořád někam přesouvá. Moje snaha samozřejmě nebyla k ničemu a informace o místním klanu jsem si našel jednoduše. Sídlili v zkrachovalé továrně na kraji Paříže. Byl jsem tam za chvíli.
Když jsem se blížil, tak jsem cítil dobře známý pach krve z transfuzí, ale něco mi nesedělo. Necítil jsem jen tuhle krev. Cítil jsem i čerstvou lidskou krev. Pořádně jsem zbystřil a na tváři jsem měl podmračený výraz. Rychle jsem prošel plechovými vraty do továrny a podíval jsem se kolem. Bylo tam ticho a klid. No není se čemu divit. Byla noc, což znamenalo, že většina klanu bude někde v háji v nočním městě. Nevěděl jsem přesně kam mám jít, tak jsem se rozhodl, že půjdu za pachem té čerstvé lidské krve. Pach mě dovedl do místnosti, kde bylo několik postelí a na jedné z nich ležela dívka, která byla celá od krve a měla různé modřiny, odřeniny a nějaké hlubší rány. To mi způsbilo zamračený a zároveň nechápavý výraz. Hleděl jsem v uctivé vzdálenosti na dívku ležící na posteli a uslyšel jsem kroky a hned potom bouchnutí dveří od místnosti.
''Takže si přijel. To jsem rád. Koukám, že už ses seznámil s mým problémem.'' Ten hlas jsem okamžitě rozeznal. Byl to Francis. Podíval jsem se na něj až když ke mě došel. Jenom jsem mu kývl na pozdrav. Na žádný objímačky my dva nikdy nebyli.
''Co se stalo? Co s ní je a na co k tomu sakra potřebuješ mě?'' Vyvalil jsem na něj ty nejdůležitější otázky, který se mi honily hlavou a trpělivě jsem čekal na odpověď.
''Je to Camille. Našel jsem ji na ulici. Ležela v louži krve uprostře ulice. Nevím, co se jí stalo, ale vypadala hrozně. Vzal jsem ji sem a strčil bych ruku do ohně, že s tím, co se jí stalo souvisí vlkodlaci.'' Mluvil trochu ustaraně, ale já jsem pořád nebyl spokojenej, protože se mi nedostala žádná uspokojivá odpověď na to, abych mohl jet zpátky domů.
''Dobře. A teď mi řekni, proč jsem tady já.'' Pořád jsem se mračil.
''Chci ji změnit. Nevím proč, ale přijde mi, že na týhle holce něco je. Chci jí pmoct a chci ji vzít pryč. Pryč odsud.'' Nenechal jsem ho domluvit, protože jsem hned věděl o co mu kráčí.
''Tak na to zapomeň. Nebudu si ji brát do Twinbrooku. Nebudu. Na to zapomeň.'' Teď už jsem se nedíval na holku nebo-li na Camille, ale díval jsem se na něj.
''Dlužíš mi to Danieli. A já tě žádám o pomoc. Umíš se dobře ovládat, vlastně dost dobře. To ona umět nebude. Potřebuju, aby ses o ni postaral. Abys ji to naučil.'' Jeho slovům jsem se musel zasmát.
''A ty to jako neumíš nebo co? Vedeš klan Francisi. Jaktože se neumíš postarat o jednu holku?'' Opět jsem se zasmál a nechápavě jsem se na něj díval. Jeho pohled v očích mi to ale všechno vysvětlil. Záleželo mu na ní.
''Je to sestra mojí snoubenky. Lisi. Nechci aby tady byla. Už jednou ji napadli, udělají to i po druhý. Myslím, že to souvisí nějak se mnou. Budou chtít ublížit všem, na kterých mi záleží. Tak tě prosím. Ne jako zodpovědnýho a dobrýho upíra, ale jako přítele.'' Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval.
''Pomoz mi.''
A bylo to. Řekl jsem mu, že si to budu muset nechat projít hlavou a to taky udělám. Nevím, jestli dokážu cvičit mladou upírku. Ale jedno bylo jasný. A to to, že jemu pomoct chci. Vrátil jsem se zpátky domů a..Ještě se vrátím i do Francie. A zpátky s ní nejspíš pojedu s posilou.

Adeline Clarke
23. listopadu
Snažila jsem se nekřičet, když mi po ruce začala stékat svěcená voda. Nechtěla jsem mu dopřát to uspokojení z mojí bolesti. Kousla jsem se do rtu a snažila se zabránit výkřiku, který se stejně nakonec vydral na povrch. Přestala jsem nějak vnímat čas. Jistě, nemohla jsem tu být zavřená dlouho, ale stejně mi to připadalo jako roky. Jenže to bylo moje rozhodnutí. Já věděla jak to dopadne, že to nebude jen přátelské setkání mi bylo jasné, hned jak jsem dočetla ten dopis. Prakticky jsem vyšla vstříc smrti. Ta dívka co má za úkol mě mučit je milá a pošetilá. Chudinka si vážně myslí, že z ní jednou bude upírka. Vždy se mi omlouvá a já vidím jak se jí třepe ruka, když má dělat něco co se jí příčí. Přesto všechno se nedokážu zbavit potřeby ji něco udělat, vždy když se jenom přiblíží. Ona za to ale nemůže, to já moc dobře vím. Ona jen poslouchá rozkazy od jejího pána. "To stačí." Uslyšela jsem ledový hlas, který jsem neznala. Otočila jsem hlavu, abych zjistila komu ten hlas patří. Neviděla jsem však nic. Jen tmu. "Dej jí trochu krve, vypadá příšerně a já ji potřebuju. Zatím." Potřebujete na co? Zatím? Trochu jsem nechápala co se to děje. Oni mě na něco potřebují? K čemu? V hlavě se mi vyrojilo několik otázek, na které jsem si nedokázala odpovědět. "Hned to bude, pane." Ozvala se tichým hláskem ta dívka, co mi ještě před chvílí kapala svěcenou vodu na kůži. Podívala jsem se na mou ruku, na které bylo ještě pár jizev ze včerejška. "Co po mně chcete?" Řekla jsem s dávkou opovržení v hlase. Odpovědi se mi však nedostalo. "K čemu vám může být nějaká obyčejná upírka?" Zvýšila jsem trochu hlas. Odpovědí mi byl jen chladný smích. Měla jsem chuť cokoliv rozbít, nebo ublížit tomu, co mi tohle dělá. Jenže jsem byla přivázaná a taky moc slabá. "Obyčejná upírka. Ano, ano. Ale se zajímavou minulostí." Ozval se nakonec. Zajímavou minulostí? Co je tak zajímavého na životě, který jsem vedla předtím? Byla jsem jen egoistická mrcha. "Ještě před tím, než tě proměnil." Trochu znervózním. To mi snad čte myšlenky? "Ano, čtu. A ty ani netušíš." Znovu se zasměje. "Co bych měla tušit? Že má sestra byla také upírka? To mi došlo už dávno." Kousla jsem se do rtu a napadlo mě, jestli bych se neměla krotit. Přece jenom, on mě má v hrsti a jízlivými poznámkami bych si vůbec nepomohla. "Tady nejde o tvou sestru. A řekni mi, jsi si jistá, že to je tvá sestra? Nebo teda v jejím případě, byla tvá sestra?" Tohle mě překvapilo. Jistě, že jsem si jistá. "Vyrůstaly jsme spolu. Je to moje sestra." Zašeptala jsem do tmy. "To neznamená, že jste jedné krve. Ale víc ti už neřeknu, ještě by jsi pokazila moje plány." Dořekl a v tom se objevila ta dívka i s krví. Chtěla jsem se začít hádat a zjistit co tím myslel, ale když se dívka přiblížila a podala mi pytlík s krví neodolala jsem, a zahodila všechny myšlenky za hlavu. Pocítila jsem jak se moje zranění začínají zase rychleji hojit, ale ne dostatečně rychle. "Mary, víš co máš dělat." Zazněl naposledy ten chladný hlas a já se zachvěla obavami, když se ke mně dívka zase začala přibližovat.

MUDr. Gabrielle Corwin
23. listopadu
Nepamätám sa, kedy som naposledy spala. Sú tu len okamihy, kedy som tak veľmi opojená, že ani neviem o svete. A najhoršie je na tom, že ich je čím ďalej tým viac. Strhnem sa, keď počujem niečie kroky. Všetko sa tak ozýva, že ani neviem, či sú blízko alebo ďaleko. Rozhliadnem sa, akoby ani nezáležalo na tom, že je noc a skutočne, teraz už na tom nezáleží. V diaľke vidím dvojicu. Ale čo tu robia? Tak neskoro alebo priskoro? Nie sú ani štyri nad ránom. Rýchlo a nehlučne sa priblížim a už nevidím nič okrem nich. Nedokážem odtrhnúť od nich svoju pozornosť. Snažím sa ovládať. Snažila som sa. Pri tých mužoch na ulici a aj pri tej žene. Dokonca aj pri tej partii teenagerov v zapadlej uličke, ktorí chutili, akoby im niekto podal opiát. Bláznila som z ich chute. Boli tak opojní, tak neodolateľní a nakoniec tak mŕtvi.
Zjavím sa z ničoho nič pred nimi. Ani nestihnú poriadne zareagovať a už sa jednému z mužov vešiam na krk. Zúfalo vykríkne, no to je tak všetko, na čo sa zmôže. Len matne vnímam ako druhý muž zaspätkuje a začne cúvať. S krikom sa otáča a beží preč. Púšťam takmer mŕtveho muža. Jeho krv mám po ústach a kvapká mi z brady na oblečenie. Tmavofialové šaty mám nasiaknuté krvou. Nechám ho len tak dopadnúť na zem a viac sa o neho nestarám. Nezaujíma ma či to prežije alebo nie. Takmer nedýcha a ani sa nehýbe. Krvilačným pohľadom sa zameriam na utekajúceho, kričiaceho muža, snáď jeho priateľa. On to možno ešte nevie, no nemá šancu. Beží krížom cez park, no v túto hodinu tu nie je nikto, kto by mu mohol pomôcť. Som tu len ja. Momentálne jeho najhoršia nočná mora. Rozbehnem sa za ním a trvá len pár sekúnd kým ho doženiem a trhnem s ním dozadu. Zrúti sa na zem, na chrbát a ja si naňho obkročmo sadnem. Ruky mu silno stisnem a pritlačím k zemi, až mu zapraská v zápästiach a bolestivo zakňučí. Hlavu natočí tak, aby aspoň ako tak dovidel na svojho priateľa a po lícach mu začnú stekať slzy. Naklonením odhalí svoj krk, na ktorom môžem vidieť pulzovať tepnu. Nedokážem od toho miesta odtrhnúť zrak. Snaží sa brániť, no ja ho neochvejne pritláčam k zemi. Skloním sa k nemu. Nevnímam detaily jeho mladej tváre. Neexistuje pre mňa vydesená tvár ani slzami zaliate svetlomodré oči. Jazykom mu prejdem po krku a slastne vzdychnem. Takmer cítim, ako mu krv udiera do pružnej steny ciev. Telo sa mi rozochveje, až mi brní v perách. Nedokážem odolať, nech už sa snažím akokoľvek. Z pier mi kvapká na neho krv jeho priateľa, no nie nadlho. Vrhnem sa na jeho krk. Cítim, ako mi čerstvá krv prúdi do úst. Cítim, ako sa prestáva brániť, ako mu uniká život. Jeho tep sa spomaľuje, srdce postupne utícha. Odtrhnem sa od jeho krku a chvíľu zostanem sedieť na jeho nehybnej mŕtvole. Zatvorím oči a započúvam sa. Dolieha ku mne len zvuk vzdialenej dopravy. A potom to začujem. Slabé takmer nebadané bitie srdca. Na chvíľu zapochybujem o tom, či si to nenahováram, no nie, toto by som si s ničím nevedela pomýliť. Je to síce tichý a nepravidelný zvuk, no predsa je tu. Otváram oči a obraciam sa smerom, odkiaľ to prichádza. Nevidím nič. Nič okrem muža ležiaceho na zemi. Niekto ma zdá sa väčšiu chuť do života, než mu je milé. Postavím sa a kráčam k nemu pomaly preplietajúc nohy. Prejdem až k nemu a čupnem si. Rukou mu chytím líca a neunikne mi aký je hrozne studený. Natočím mu hlavu do boku, na jeho krku má čaká obrovská rana, akoby ho napadlo divoké zviera, čo sa vlastne aj stalo. "Čo len s tebou teraz urobím?" maniakálne sa zasmejem a nadľudsky mu trhnem hlavou, až v krku zapraská. A je koniec, ale neviem či tvoj alebo môj. Zabila som deväť ľudí, deväť ľudí, ktorí by ma mali psychicky zdeptávať, no namiesto toho cítim podivné uspokojenie. 

Eleanor Shadeland
23. listopadu
Hnev sa pomaly mieša s frustráciou a ona má chuť niekoho proste chytiť a zaboriť zuby do mäkkého mäsa, cez ktoré by jej zuby prešli ako nôž maslom. Zatína päste tak ako i zuby ktoré pod tým tlakom škrípu ako sa o seba v zúrivosti trú. V hlave sa jej mihne spomienka, keď naposledy niečo také spravila a zaženie ju prudkým pokývaním hlavy. Vbehne do bytu a tresne za sebou dverami. Náhli sa do kuchyne kde hneď rozrazí dvere chladničky a odtiaľ vytiahne plnú fľašu sladkej zhustenej krvi.
Fľašu si priloží k ústam a hltavo pije. Na jazyku jej vybuchne božská chuť, ktorá jej ďalej steká cez hrdlo až to cíti v každom jednom zákutí svojho teľa. To mravčenie, extáza, ktorú jej spôsobuje krv si vždy dopriava len v malých dávkach, no dnes jej hnev a chuť zabíjať povolili uzdu a dopriala si viac ako zvyčajne.
Hruď sa jej dvíha v prudkých nádychoch, pomocou ktorých sa pokúša z teľa dostať príval energie, ktorou ju krv naplnila. Odtiahne si hrdlo fľaše od úst a tie si utrie opakom ruky.
Stačí. - prikáže si a zostatok si so sebou vezme do pracovne. Tam si už o niečo pokojnejšia sadne za stôl a zapne počítač.
Neznáša ak sa jej do hlavy zavŕta ten neznesiteľný červíček pochybnosti a ona začne uvažovať nad svojimi rozhodnutiami. Či bolo správne to ako sa rozhodla voči svojej rodine, voči svojim bratom a voči každému jednému čo ju kedy stretol.
Už som povedala. Nemôžem ich zatiahnúť do svojho života. Čo ak sa niečo vyhrotí a nakoniec im bude ublížené? To by som nedokázala zniesť. Nemohla by som sa len tak prizerať ako si ničia život tým, že sa ten ich znova spojil s tým mojim. I tak musia určite riešiť niečo dôležitejšie ako to či žijem alebo nie. To či som tu alebo som zmizla... Áno, mohla by som zmiznúť a nikoho by už nič netrápilo.
Problém je v tom, že sa na nich snažím nemyslieť, no odkedy sa nám s Jamiem skrížili cesty, sú v mojej hlave častejšie ako posledné štyri roky. No a to stretnutie s Troyom...
Viem dohoda bola s Jamiem taká, že sa pokúsim. Možno som mu to nepovedala doslova ale u mňa tam to ASI bolo stopercentné. A Troy... ten skoro skákal meter dvadsať, keď som s ním súhlasila, že stretávanie nie je najlepší nápad. Ale pravda je taká, že mi obaja chýbajú o to viac keď viem, že sme v jednom meste a jeden druhému sa snažíme vyhýbať.
Končím! Teraz hneď prestanem myslieť na to čo aby bolo a začnem sa venovať niekomu kto ma potrebuje podla všetkého omnoho viac ako vlastná krv.
Sadla si za počítač a pomocou prodramu vytvorila Mayinu podobizeň, aby ju mohla prehnať systémom a následne o nej zistiť všetko čo by mohlo byť užitočné.
Deň trávi tým, že sedí v rohu tmavej kancelárie a popíja zvyšky krvi, ktorá zostala vo fľaši. V hlave si prehráva melódie piesní aby znova nezačala rozmýšľať o bratoch, keď sa ale po siedmej ráno ozval pípaví zvuk z počítača, ktorý oznamoval dokončenie vyhladávania, presunula sa k stolu a začala sa preberať tým množstvom informácií. Vyradila odtiaľ to čo je nepodstatné a a zamerala sa len to čo by jej mohlo nejako pomôcť.
Samozrejme si ponechala záznamy o narodení a nejaké tie medzníky z jej života. Prešla veci zo sociálnych sieti a povšimla si, že kedysi šťastný úsmev sa postupne menil na jeho slabú napodobeninu. Pozrela si ešte zopár starších fotografií a nejaké správy čo si vymenila s priateľmi za poslednú dobu, kým sa presunula späť k jej rodnému listu, aby zistila meno otca a mohla sa dať do pátrania po ňom.
"Tak, pán Ledwine, trochu si na vás posvietim." Nabúrala sa do policajnej databázy, do ktorej zadala jeho meno a čakala čo na ňu vyskočí.
Scrolovala jeho záznamy od jeho mladosti až po čas približne pred pätnástimi rokmi keď bol nahlásený ako nezvestní. "A dokonca to nenahlásila ani jeho žena." Podotkla. "Zaujímave." Rozklikla si zložku a začítala sa do nej...
Keď sa dostane na koniec, tresne si rukou do stehna aby náhodou niečo nerozbila. "Hajzel!"
Ako môže niekto opustiť rodinu? Veď je to nemysliteľné.
Nadáva, keď sa dostane cez výpoveď ženy, Maynej mamy, ktorá políciu informovala, že jej muž ju opustil niekoľko týždňov pred tým, než ho doma začala hľadať polícia.
Tiež si opustila rodinu! Nechala si ich vo viere, že si mŕtva, zatiaľ čo si sa túlala po uliciach New Yorku. Čo máš čo právo vravieť, čo je nemysliteľné voči rodine!
Musela som. Nemohla som ich vystaviť takej hanbe...
Ich, alebo seba? - provokoval ju záludný hlas a stále ju nútil obviňovať sa z toho, že sa rodina rozpadla.
Ticho! Bezomňa sa im darí lepšie. Ich život je o takto jednoduchší. Sú šťastnejší.
Áno, to povedal Troy. Je šťastnejší, keď vie, že sa mu nebudeš pliesť do života. Si to čo ich oboch zničilo. Zničila si všetko. Celú rodinu. A to len preto, že si bola príliš slabá. Nehodná nazývať sa lovkyňou.
Ale Jamie... - snažila sa brániť, ale hlas ju znova umlčal.
Len ťa nechcel naštvať. Si predsa upír. Už nie si súčasťou rodiny! Možno si myslel, že by si mu mohla ublížiť. - našeptával jej hlas a ona odmietavo krútila hlavou.
Nie, nikdy by som im neublížila.
Ale ty si im už ublížila. Že je to tak? Priznaj to! Desať rokov, si im klamala. A teraz, prečo nesplniť to čo si mysleli tých desať rokov? Prečo jednoducho nejdeš von a neukončíš to? Nemôžem. Nemôžem im znova ublížiť.
Možno by ich to potešilo. Nechcú ťa vo svojom živote, tak prečo iné by si pokračovala v tom svojom?
Doťahovala sa s hlasom vo vnútri svojej hlavy a túžila spraviť to čo je šeptá. Túžila otvoriť dvere a vojsť do slnečných lúčov, keď ju prerušil ďalší zvuk z počítaču a oznámil jej, že v policajnej databáze strávila už príliš veľa času. Niekto prišiel na to, že sa preberá ich záznamami. Urýchlene siahla po klávesnici a začala písať kód, ktorý ju odtiaľ dostane a dúfa, že po sebe stihne zahladiť i stopy.
Oprie sa do operadla kresla a zadíva sa na strop.
Musíš, zabudnúť na rodinu, tak ako rodina zabudla na teba, Ele. Inak ťa to môže stáť viac ako len to, že na teba príde polícia. Tvojou prioritou sa teraz stáva Maya a to ako ju zbaviť toho chlapa, nech je čokoľvek.

Grace Lengthorn
22. listopadu
Stojím opět na ulici a cítím to v kostech. Tu touhu se tam vrátit a nevím proč. Caleb mě sice zamkl v pokoji, ale zapomněl mě prohledat. V institutu jsem všem nalhala, že jsem stále v jednom kole. Vlastně jsem nelhala, ale konkrétní jsem také nebyla. Proč? Nevím. Nemám ani ponětí, proč tohle všechno dělám a nakonec je všechno tak rozmazané. 
Jen to, kam se mám vrátit ne, a proto tam i teď mířím. Vysoký zděný dům u Brooklynského mostu, železné dveře a zadělaná okna.
**

,,Je to nefilim." Probouzí mě slova hrubého hlasu a já se ocitám na studené podlaze uprostřed prázdné místnosti, kde stojí dva muži.
,,A nejen ledajaký. Rod Lengthorn. Ta hlupačka je na to jméno ještě pyšná." Odpovídá mu druhý hlas. Znechucení v hlase mě zabolí. Ne, teď se musím soustředit na to, co tady dělám.
Druhý jen nepatrně nad tím zamručí.
,,Tak co s ní? Nakonec je stejně neškodná." Zvedám hlavu, která mě bolí, a dívám se komu ten hlas patří. Vysoký, štíhlý, mladý muž. O pár let starší než budu já. Moment, tohohle jsem už viděla v tom baru. Vím, že jsem s ním před pár dny odcházela, ale zbytek zůstává tak nějak v oparu. Najednou je to pryč, ta touha. Jako kdybych vyabstinovala nebo něco takového.
,,Zatím by mohla nosit informace. Do té doby než se ji on zbaví." Slyším opět hlubší hlas druhého. Tmavší pleť, vysoký, štíhlý. Upíři? Něco takového jsem slyšela ještě dnes večer. Co mi to jen říkal.
,,Bude to vůbec potřeba?" Ptá se můj společník z baru a kráčí okolo mě jako kolem kořisti. Co si to dovolují.
,,Nevím, ale bude důležitá, jestli se o ní tak zajímá." Halo, jsem tady také. Copak si nevšimli? Musím se pohnout. ,,Au." Syknu a zvednu se na ruce, která mě od krku dolů bolí.
,,Tak to bychom z něj mohli dostat víc. Máme ho tím pádem v hrsti." Namítá ten z baru a podívá se na mě hladovýma očima. Muž s tmavou pletí se na mě upře vražedný pohled a nepatrně sykne.
,,Nejsem idiot, abych vydíral zrovna jeho." Zdůrazní poslední slovo a chytá mě silně za ruku, až mi bolest projede v zádech. Musím s ní něco mít. Kde mám sakra zbraně? Proč mlčím a nemůžu nic dělat?
,,Krucinál, ty na ní necháváš stopy?" Teprve teď si všímám, že mi z levého rukávu bundy po ruce stékají dva malé pramínky krve.
,,Než odejde, tak to po sobě uklidím." Nenechá se odbýt ten vysoký a muž s tmavou pletí mě pouští a nechává dopadnout zpátky na zem. Kdyby mě tolik netříštila hlava, necítila bych to všude. Všechno se kolem mě točí a nejraději bych upadla opět do spánku. To ale nejde. Musím zůstat při vědomí.
,,Měl by sis najít něco jiného." Téměř na něj muž s tmavou pletí zavrčí a vydá se na odchod. Ten první se jen honosně zasměje a ladně ke mně kráčí, přidřepne si a opírá mě o zeď, abychom si viděli do očí. Jsou modré. Pohled mám mírně rozostřený, ale to bude i tou tmou, kterou částečně rozbíjí umělé světlo vycházející z otevřených dveří. Rozhlížím se kolem, co všechno kolem mě je. Stůl, u stěny dvě židle. Sedím na zemi a místnost je poměrně velká a prázdná. Kde jsou okna...
,,Soustřeď se." Chytá mě za bradu a strhává tak mou pozornost na něj. Začínám mít strach, ale nemůžu se ani pohnout nebo mluvit. Ne dokud mě o to nepožádá.
,,Co pěkného mi zazpíváš dnes? Hm? Chci vědět, co se děje v institutu." Nejdřív je jeho tón plný výsměchu, ale nakonec přechází v takový rozkaz, až mě tím otupí a odpovídám okamžitě.
,,Nechtějí, abych vycházela z institutu. Zamkli mě, ale utekla jsem." Ta slova ze mě vyplynou jako kdybych neodpovídala ani já. Jako kdyby to nebylo z mé vůle.
,,Proč?"
,,Caleb zjistil, že jsi mě pokousal." Můj klidný hlas a tělo se zdánlivě neslučují se stavem v mé hlavě.
,,Nařídil jsem, že si máš dávat pozor!" Procedí skrz zatnuté zuby a já se zachvěju.
,,Nemohla jsem za to! Strhnul to ze mě. Omlouvám se." Zním úzkostně a přiškrceně. Jeho ruka, která teď svírá mé rameno a drží mě u stěny, zesílí stisk a on na okamžik sklopí hlavu. Polknu a nedokážu ze sebe vydat ani slůvko navíc, i když mi jeho ruka drtí rameno. Stisk najednou povoluje a jeho oči se opět střetnou s mými. ,,Co dál. Chci vědět víc."
,,Přišel tam čaroděj a vyhrožoval nám." Odpovídám automaticky, ale vzpomínám, že Caleb mi nic říct nechtěl. Hned namítám znovu. ,,Víc toho nevím, opravdu. Nic mi nechtějí říct!" Bráním se.
,,Ovšem že ne." Odsekne a vidím na něm, že by mě teď nejraději zabil. V jeho očích se míchá vztek a hlad. Může mi to nahánět strach jakkoli, stejně se nemůžu ani pohnout.
Dál mu musím popsat čaroděje, který vtrhl do institutu a všechno, co se za pár dní událo. Chvíli mlčí a nakonec mu vítězně vyjede koutek nahoru. Palcem mi přejede po krku, nakloní se a tiše šeptá. 
**

Adeline Clarke
20. listopadu
Rychle jsem běžela do Dumortu. Byla jsem zmatená a naštvaná. Když jsem konečně doběhla , běžela jsem rovnou do svého pokoje. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl v tomhle stavu. Šaty byly roztrhané, až k pasu a na rukou mi zůstala moje vlastní zaschlá krev. Asi jsem si ani neuvědomovala, že krev mám i v oblasti úst, od toho, jak mi tesáky protrhly ret. Vlastně bylo docela štěstí, že se nemůžu vidět v zrcadle, kdyby ano, tak to zrcadlo by bylo už dávno rozbité na tisíc malinkatých střepů. Opřela jsem se o zeď a snažila se vzpamatovat. Kdybych nepomáhala tomu malému nevděčnému štěněti, nedopadla bych takhle. Ona mi tam omdlí a pak na mě vyjede, když se jí snažím pomoct. Neztratila bych nad sebou kontrolu, a ani nešla do té uličky a nesetkala se s tím divným démonem. Bylo to až moc snadné. Takhle snadné to nikdy není. Bude v tom nějaký háček. Když jsem se odhodlala otevřít oči, můj pohled utkvěl na dopise na stole. Ani jsem si to neuvědomila, a už dopis pomalu otevírala. Tenhle rukopis bych poznala všude. Vyplynulo mi na mysl jediné jméno. Nixon. Když jsem si to přečetla, v minutě skončil dopis roztrhaný na podlaze. Moje ruce se zase začaly třást, jako v té uličce u Pandemonia. Vždyť jsi to věděla. Věděla jsi, že to přijde. Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Zazněl mi v hlavě vlastní hlas. Ať si dělá co chce, ale jich se ani nedotkne. Klekla jsem si a zavřela oči. Před očima mi přeběhly dvě tváře. Delaney a Caleb. Jim se nic stát nesmí, půjdu za ním sama. Naposledy jsem si vybavila slova, které napsal. Buď já, nebo oni. V tu chvíli mi připadalo nesmyslné myslet na to jak vypadám. Ani jsem se neobtěžovala převléct, protože mi bylo jasné, že stejně s Nixonem dopadnu ještě hůř. Na co mě potřebuje? Chce mě mučit? Nic jiného ho víc neuspokojí, než mě vidět trpět. Zvedla jsem se ze země a vydala se na místo, které Nixon zmínil v dopise.

Rianny Blacksnare
20. listopadu
Po rozhovore s Rhageom som bola tak vykoľajená, že som nevedela, čo skôr zrobiť, či sa rozplakať, kedže ja neplačem asi nie, alebo niečo rozbiť, podpáliť, rozsekať, alebo jednoducho len tak sedieť a pozerať do blba. Ešte nikdy som nebola až tak vykoľajená. Nikdy, ani vtedy, keď mi uhorel ateliér rovno pred očami, ani keď mi zomrela matka a iný ľudia priamo pred mojimi očami a niektorý mojou rukou. Nakoniec som sa rozhodla pre ľadovú sprchu, ktorá ma mala schladiť. Nahá som teda vstúpila pod prúd extra ľadovej vody a ako mi tak voda prechádzala po pokožke rozmýšľala som, čo ďalej, ale nič mi nenapadalo. Voda síce schladila moju vonkajšiu teplotu na minimum, ale vo mne to vrelo, ako keby sa v mojich útrobách nenachádzalo nič iné iba božský oheň. Vyliezla som teda spod sprchy a otrela si vodu z tela následne sa pozrela do zrkadla nad umývadlom. Ako som tam stála nahá v kúpeľni a hľadela na svoj odraz v zrkadle nedokázala som zistiť, čo na mne ľudia vidia. Ja vidím iba monštrum. Monštrum s hadími očami. ,,Čo na tebe vidia Rianny? Si iba obyčajné monštrum. Had, ktorý sa skrýva v ženskom tele. Potvora, ktorá si neváži samu seba. Nie si nič." Nadávala som svojmu odrazu-monštru a dúfala, že odpovie, ale neodpovedalo. Nikdy neodpovedá. Dýchala som z hlboka a dúfala, že sa ukľudním. ,,Monštrum, monštrum, monštrum..." Opakovala som stále dookola a každé slovo znelo tichšie a tichšie až nakoniec som iba otvárala ústa a slova vyslovovala úplne bez dychu. Pomaly som sa zosunula na tmavé dlaždice a hlavu vložila do dlaní. Myslela som, že sa rozplačem, ale nedokázala som to. Nikdy som to nedokázala. Tá vec vo mne to nedokázala, nikdy to nedovolila. Monštrum nepoznalo súcit a zľutovanie. Pomaly zožieralo slabú stránku mojej osobnosti,až z nej nakoniec nezostane nič. Snažila som sa s tým bojovať, ale už bolo príliš neskoro. Keď som sa konečne ukľudnila a postavila opäť som sa zadívala do zrkadla a opäť videla to isté. ,,Monštrum." Vytvorila som to slovo ústami, ale nevyslovila nahlas, nedokázala som to. Z hlboka som sa nadýchla a privrela oči. Moja vyrovnanosť už bola na mieste, keď som zacítila ohromnú bolesť z boku na ľavom stehne. Pozrela som sa teda na miesto, skade tá bolesť vychádzala. Nikde som sa predsa netrepla. Myslela som si a keď som zbadala to, čo mám na pokožke musela som zažmurkať, ale keď to tam bolo znovu pretrela som si oči a opatrne sa dotkla miesta. Pálilo to a svrbelo zároveň. ,,To nie je možné." Opakovala som stále dookola. Na mieste skadiaľ vychádzala bolesť sa nachádzali hadie šupiny. Smaragdovo zelená a čierna hadia koža. ,,To nie je možné." Opakovala som ďalej a prezerala si to miesto,kde sa nachádzal kúsok hada. ,,Vidiny, len vidiny," Ale opak bol pravdou bola to naozaj hadia koža. Moja hladká pokožka na stehne sa menila na hadiu. A bola to pravda. Nedokázala som to pochopiť. Veď vždy boli hadie len oči, nikdy nie koža. Nemožné! Kričala som v duchu, ale keď som pozrela na podlahu videla som tam zlúpanú ľudskú kožu. Tajne som dúfala, že sa Hadia Choroba, ako som to v tej chvíli nazvala nebude rozširovať ďalej. Bolesť už začínala ustávať, ale ľudská pokožka okolo bola červená. Nakrémovala som ju a obliekla si spodné prádlo a tričko. Nohy som naschvál nechávala odkryté a stále sledovala ľavé stehno. Keď som vošla do spálne a uvidela som posteľ neodolala som a ľahla som si na ňu. Hneď som zaspala bezsenným spánkom, ale bolesť v stehne ma opäť prebudila. Rýchlo som sa postavila a zasvietila svetlo. Hadia Choroba postupovala pomaly ďalej. Hadia koža mi siahala od kolena a pokračovala ďalej po boku stehna. Postupovalo to rýchlo a keď som chcela ešte zostať človekom musela som začať konať. Urýchlene som zbehla na prízemie a vyhrabala svoj lexikón. ,,Lektvar alebo zaklínadlo." Uvažovala som nahlas a nakoniec sa rozhodla pre oboje. Našla som zaklínadlo,ktoré by mohlo zabrať. Zadíva sa na nohu a preniesla slova, ktoré bolo potrebné vysloviť. Tajne som dúfala, že zaberú. Avšak nedalo sa to zistiť hneď, chce to čas a ten ja možno nemám. Z hlboka som sa nadýchla a vrátila sa späť do postele, ale už som nezaspala. Iba som ležala a vyčkávala.

Cordelia Smith
20. listopadu
Odemykám dveře od činžáku a ještě naposledy se otáčím za Calebem. Udělala jsem chybu, že jsem se od něj odtáhla ? Měla jsem s tímto vůbec začínat ? Hlavou se mi honí různé myšlenky, ale doufám, že si to Caleb nevzal nějak jinak. Ted už s tím nic neudělám.
Odvrátím od něj po nějaké chvíli pohled a vcházím do dveří. Všude je hrobové ticho. Naši jsou na měsíc na pracovních cestách - oba na jiných. Co kdyby sem přišla policie a mě odvedla, protože jsem doma sama ? S povzdychnutím vejdu do kuchyně a rožínám světlo. Alespon to tu mám ted celý pro sebe no. Promnu si rty a přejdu k lince. Do konvice naleju vodu. Udělám si kafe, něco mě musí alespon trochu probrat. Konvici vrátím na místo a vodu nechám vařit.
Kdyby mě Adeline tak nevyprovokovala. Jen kdyby si nezačala a mohlo by být všechno v naprostém pořádku. Dlaněmi se opřu o linku a podívám se do dřezu. Vadí mi jen její přítomnost, ale ona není první. První je a bude Taissa. Přidušeně se uchechtnu. Nebudu je řešit, prostě jsou to obě stejný mrchy.
Po pár minutách uslyším cvaknutí konvice. No konečně ! Vytáhnu si ze skřínky hrnek a potom si vytáhnu kafe, lžičku a cukr. Do hrnku si dám jednu lžičku kávy a dvě a půl lžičky cukru. Vše uklidím zpět na místo a kafe zaliju. Ani nevím nad čím mám přemýšlet, jestli nad tím, že něco cítím ke Calebovi, a nebo nad tím jak to ted bude mezi mnou a Dylanem ?
Dylana budu asi nenávidět. Nenávidět až do smrti, i když vím, že mi nic neudělal naschvál. Nevím jestli mám křičet nebo se radovat. Dělám až moc často až moc zbytečné chyby. Kafe si vezmu do ruky a jdu s ním z kuchyně na schody a namířím si to do svého pokoje.
Caleb je pro mě dá se říct opora, člověk, který mě chápe - kamarád, možná po čase něco víc, co já vím. Nad čím vlastně přemýšlím ? V duchu nadávám sama sobě a otvírám dveře od svého pokoje. To kafe bude asi ještě horké. Nohou kopnu do dveří a uslyším jen hlasité prásknutí dveří. Ne, já prostě nemohu vejít do pokoje, aniž bych neudělala nějaký hluk.
Kafe položím na noční stolek a přejdu k posteli, na kterou se následně svalím jako pytel brambor. Nemám tady už skoro nikoho. Popadnu jeden polštář a bohužel až tak, že ho protrhnu nehty. Po chvilce roztrhnu i povlak a z polštáře vyletí i peří. Polštář hodím někam do rohu postele a přetočím se na břicho.
,,Celej můj život je na nic !" křiknu něco nesrozumitelně. 

Jack Porter
15. listopadu
Strašne rád by som si zapálil. A aj by som to asi spravil. Bohužiaľ v priestoroch nemocnice je to prísne zakázané a to isté platí aj v tejto časti. Je tu chlad a pochmúrna atmosféra ale čo iné by sa dalo očakávať od pitevni. V kapse ma svrbí krabička cigariet. Pozriem sa na hodiny. Už tu vlastne mali byť. Toto je tá časť práce, ktorú vyslovene nenávidím. Nevadí mi miesto činu, drogový brloh alebo bordel. V tejto chvíli je čokoľvek lepšie než ukázať mŕtve telo rodičom. Každý krát si želám, aby keď sa naňho pozrú, šťastne si oddýchli s tým, že to nie je ich dieťa. Lenže úprimne, koľko krát sa to stalo? Možno dvakrát alebo trikrát za celú dobu čo to robím. Už počujem kroky a hlasy. V jednom z nich spoznávam patológa, s ktorým som mal už tú česť. Zhlboka sa nadýchnem toho nemocničného vzduchu, ktorý je ešte k tomu nasýtený pachuťou smrti. Ide sa do práce. Z poza rohu vyjde doktor a za ním ide manželský pár. Prezriem si ich a mimovoľne si narovnám čierny kabát. Muž je o dosť vyšší než jeho žena. Svojou rukou chlácholivo spočíva na jej ramenách. Ako keby jej chcel povedať, že to bude dobré, že sa to určite vysvetlí. Pevnejšie stisnem čeľusť. Žena má od plaču červené oči a v ruke zviera kapesník. Má čierne vlasy a čierne oči. Presne také ako ten mladík. "Pán a paní Meyersovi, som policajný vyšetrovateľ Jack Porter. Potrebujem od vás, aby ste potvrdili či sa jedná o vášho syna Martina Meyersa." Poviem im priamo ale oni nič nepovedia, len prikývnu. Ako tak vidím, doktor toho nechce byť svedkom a radšej sa nenápadne vytratil do svojej kancelárie. Otvorím dvere a vojdem ako prvý. Za sebou počujem kroky. V tom tichu znejú ako výstrely z dela. Miestnosť je ešte chladnejšia než chodba a nie je to kvôli chladiacim boxom. Je to skôr pocitový chlad. Uprostred miestnosti na stole je telo zakryté bielou plachtou. Postavím sa z jednej strany a čakám kým sa manželia presunú na protiľahlú stranu. Schválne som na tej strane kde má poranený krk, aby som ich ušetril ďalšieho trápenia. "Ste pripravený?" Ticho sa opýtam a dávam im potrebný čas. Obom sa od sĺz lesknú oči. Muž sa ich snaží zamrkať ale v takejto chvíli... je to hrozný pocit. Prikývnu a ja odhŕňam látku z tváre. Zalapanie po dychu a tiché nie sa nesie miestnosťou a mne je hneď jasné, že na stole skutočne leží Martin Meyers. Vzlyky, slzy a plač. Muž pritiahne svoju ženu do náručia, aby jej poskytol nejakú útechu. Ona mu plače do saka a jemu... sa z oči tiež spustia slzy. Neprestáva hľadieť na synovu mŕtvu tvár, ktorá je bledá, nehybná...bez života. V jeho očiach je neskutočné utrpenie a šok. Znova ho prikryjem. Vždy si želám, aby to tak nebolo, aby to nebolo ich dieťa alebo otec... matka... Čakám a dávam im čas. Rodič by nemal prežiť svoje dieťa. Ticho ich vyvediem z miestnosti. "Je mi to ľúto, prípad ešte nie je uzatvorený, nemôžem vám k tomu viac povedať..." to je všetko čo im poviem na ich otázky. Neprotestujú. V objatí pomaly odchádzajú, aby mohli trúchliť. Sledujem ich ako sa vzďaľujú. Sú rôzne podoby smútku. Niektorý kričia, iný len plačú. Už som dostal aj na hubu alebo som volal doktora, pretože niekto to nevydržal a skolaboval. Lenže najhorší je práve tento tichý smútok. Vyzerajú, že to berú statočne, na verejnosti si dovolia len slzy ale prídu domov a tam to na nich doľahne. Niektorý sa časom s tým zmieria iný to nevydržia. Rozvráti to rodinu. Vytvorí to priepasť a ich život už nikdy nebude taký ako pred tým. Už mi zmizli z dohľadu ale aj napriek tomu stále pozorujem chodbu. Dá sa zvyknúť na čokoľvek ale na toto nie. Na toto skutočne nie. Vrátim sa späť do miestnosti, pomaly prejdem k obeti a odokryjem jeho tvár. Zahľadím sa mu do nej. Mám strach, že keď sa raz pozriem na obeť neucítim nič. Mám strach, že prídem o city. Sledujem jeho tmavé vlasy, mladú tvár. Mal život pred sebou. A mne je to ľúto. Je mi ľúto, že prišiel o život. Je mi ľúto, že jeho rodičia smútia. Je mi ľúto, že som tomu nezabránil. Aj keď som nemal ako. Cítim smútok a z toho pocitu mi odľahne. Pohľadom skĺznem na ranu. Sú to vlastne stopy po zuboch ale... sú zvláštne. Sám patológ povedal, že museli by nejako upravené, pretože boli predĺžene. Humorne poznamenal, že sú ako od upíra. Ďalšou skutočnosťou je, že mal zlámane ruky, rebrá a aj chrbticu. Na rozdiel od druhej obete, ktorá mala len uhryznutie a tiež bola takmer bez krvi. Povzdychnem si a narovnám sa. Odstúpim od pitevného stola a cez miestnosť prejdem k pracovnému. Opriem sa oňho a je mi jedno, že je to zakázané. Vytiahnem si tie poondiate cigarety s poondiatym zapaľovačom a zapálim si. Slastne vdýchnem nikotín a potom zakloním hlavu a vydýchnem obláčik dymu do vzduchu. Zahľadím sa na telo... nie... na Martina. Každá obeť má meno. Znova si potiahnem a po chvíľke vydýchnem. Možno by som to mal posunúť ďalej, mal by som to poslať do bývalej práce, pretože toto nie je normály prípad. Ale keď hľadím na Martina, už teraz je mi jasné, že to nespravím. Stal by sa z toho len ďalší z mnohých prípadov, ktorý by možno nebol ani vyriešený, z ktorého by Martinovi rodičia nedostali žiadnu odpoveď. Unavene si pretriem oči. Z ničoho nič sa rozletia dvere a dnu vojde patológ. Keď ma zmerčí pohľadom okamžite začne na mňa hulákať, že ako si to dovoľujem si tu zapáliť. Drzo si ešte potiahnem, hľadiac mu do očí a odlepím sa od stola. Keď prechádzam popri ňom tak dym vydýchnem. Vyrúti sa na mňa ďalšia salva nadávok ale je mi to jedno. Kým vyjdem von tak cigaretu aj dofajčím a na čerstvom, zimnom vzduchu si zapálim ďalšiu a vydám sa na stanicu, aby som spísal nejaké papiere. 

Maya Ledwine
14. listopadu
Už se mi to konečně povedlo. Dokážu mluvit o tom, co se stalo, ale ne někde na policii. Dokážu to říct jen těm, kterým věřím. Ale troufám si říct, že to pomáhá, jenže strach mám pořád. Nejspíš mě jen tak neopustí, ale to nechám na čase.
Přesně tohle jsem si říkala v neděli, když jsem jela domů a byla jsem tak trochu přesvědčená o tom, že to skončilo. No zřejmě za to mohl alkohol, který jsem si dopřála, protože takhle naivní myšlenky jsem už dlouho neměla. A to, že byly naivní se mi potvrdilo doma. Když jsem odcházela z Pandemonia, tak jsem si vzala taxík, který mě vyhodil přímo u mého apartmánu. Nemohla bych jít pěšky. Je to kus a hlavně si myslím, že s alkoholem v krvi bych domů přišla až někdy druhý den a to v nejlepším. No když jsem přišla domů, tak jsem se osprchovala a převlékla. Smrděla jsem alkoholem, to nesnáším. Byla jsem tak unavená a navíc mi bylo celkem blbě, takže jsem šla hned spát. Když jsem opilá, tak spím většinou dobře a tvrdě. Myslela jsem si, že to tak bude i v neděli, ale nebylo. Sice jsem usla celkem rychle, ale asi o půl čtvrté v noci jsem se probudila. Probudila mě nějaká rána a zima. Na těle mi naskočila husí kůže, měla jsem jen triko na spaní. Přitáhla jsem si k sobě víc peřinu a natáhla jsem se k nočnímu stolku a rozsvítila jsem lampičku. Malou místnost ozářilo letmé světlo. Chvíli jsem počkala než mi oči na světlo přivyknou a pak jsem se koukla kolem. Všimla jsem si otevřeného okna a trochu vlajících záclon. Zamračila jsem se. Nechápala jsem, jak se mohlo otevřít. Nebo jsem ho snad nechala otevřené? Nevěděla jsem to. Nepamatovala jsem si to. Vstala jsem a zamračila se, protože se mi zamotala hlava. Zhluboka jsem se nadechla a stáhla si dolů tričko. Pořád mi byla zima, tak jsem přešla k oknu a vykoukla jsem ven. Nic a nikoho jsem neviděla. Pokrčila jsem rameny a okno jsem zavřela. Jenže pak jsem se zarazila a něco jsem si uvědomila. A to to, že já nikdy nenechávám otevřená okna a taky odemčený dveře. Trochu jsem se zhrozila a vykročila jsem směrem ke dveřím, jenže jsem se taky hned zarazila, protože jsem uslyšela hlas. A věděla jsem, komu patřil. Zarazila jsem se a husí kůži jsem už neměla jen ze zimy. ''Nechala si odemknuto. Zřejmě si na to zapomněla, když si se nalila v Pandemoniu.'' Chvíli jsem stála na místě a polkla jsem. Po chvilce jsem se odhodlala podívat se směrem, odkud šel hlas. Šel od postele, kde jsem ještě před chvílí ležela. Když jsem se trochu vzpamatovala z počátečního šoku, tak mi došlo, o čem mluvil. O klubu. Takže tam byl. Byl tam, když jsem tam byla já. Opět jsem ucítila ten známý pocit sevřeného žaludku. ''Byl jsi tam.'' Vydechla jsem a pořád jsem se koukala na něj. Neuhýbala jsem pohledem. ''Byl. A myslím si, že by sis měla dávat mnohem větší pozor na to, co komu říkáš. Mohly by pak trpět nesprávné osoby.'' Řekl chladně a já si byla skoro jistá, že se možná klepu. ''Jaké osoby?'' Zeptala jsem se i přesto, že se mi zadrhával hlas a že se mi nechutilo s ním vést jakoukoliv konverzaci. On se zasmál. ''Všem, kterým si o mě řekla. A taky těm, kterým jsem to řekl já.'' Máma. Hned mě to trklo. ''Jim nic neuděláš. Nikdy.'' Řekla jsem a tentokrát byl v mém hlase slyšet vztek se směsicí strachu. ''Neudělám. Za svoje chyby budeš platit sama. Což mi připomíná.. Už si zvážila mou nabídku?'' Za svoje chyby budu platit sama. Zopakovala jsem si to v hlavě a vlastně jsem byla ráda, že to řekl, protože jsem věděla, že ostatním nic neudělá. Na to o nabídce jsem zavrtěla v záporném gestu hlavou. Přiblížil se ke mě tou svou rychlostí a já stála opět jako socha. Vzpomněla jsem si na radu od Ele. Stříbrný náramek. Zatěkala jsem pohledem po místnosti, ale byl na nočním stolku. A on mi odřízl cestu. Rozhodla jsem se tedy, že ho nechám ať si dělá co chce. Neubránila bych se. ''Chyba. Časem si to rozmyslíš. Donutím tě.'' Držela jsem slzy na krajíčku, protože jsem se bála toho, co přijde. A asi jsem se bála oprávněně. Jenže si nic nepamatuju. Jen tu ránu o parapet. A pak nic.
Probrala jsem se až někdy na večer v pondělí. Když jsem se pomalu posadila, tak jsem ucítila ostrou bolest hlavy, takže jsem se za ni hned chytla. Byly to následky alkoholu a nebo něčeho jiného? Nevěděla jsem. Šla jsem tedy do koupelny a dala jsem si horkou ranní sprchu. Když jsem ale viděla některé části svého těla, tak jsem se zhrozila. Tak třeba stehna. Měla jsem na jednom modřinu. To samé ruce. Měla jsem nové na zápěstí, na levé ruce u loktu a když jsem vylezla ze sprchy a zadívala jsem se na sebe v zrcadle, tak jsem měla obrovské modřiny i na ramenou a na krku. A o té nové u oka se nezmiňuju. Proto mě tak bolela hlava! Když jsem se na sebe dívala, tak jsem se zhrozila. Trochu jsem se třásla a ještě jsem si zkontrolovala krk zblízka. Žádný stopy po tesácích tam naštěstí nebyly, takže aspoň v tomhle se mi ulevilo. Jenže jinak..Vypadala jsem hrozně. A uvědomila jsem si, že to bude pokračovat. Posadila jsem se zoufale na zem, hlavu si složila do dlaní a nechala jsem ze sebe vyjít všechny emoce, které se ve mě momentálně nacházely. Dovolila jsem si se na chvíli složit. Takhle jsem v koupelně proseděla snad několik hodin, dokud jsem zase nešla spát. Jenže jsem neusla. Celou noc jsem zírala do stropu a přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat. Řekla jsem si, že budu prostě žít, dokud to půjde. 

Rhage Jarlgesher
14. listopadu
Na sever Nórska som sa dostal okolo obeda.Chladný vzduch šľahal všade okolo mňa. Ľudia chodili v zimušných bundách a hrubých nohaviciach. Vždy tu bolo chladno,ale ja som skoro ten chlad nepociťoval. Pre mňa to bolo len príjemné ochladenie, ako keď prídete od mora do klimatizovanej miestnosti. Bol som šťastný, že som opäť doma,aj keď som túto radosť nemal s kým zdieľať. Vybral som sa teda do svojho rodného domu,kde som vyrastal. Nepociťoval som potrebu premeniť sa a tak som si dal riadne na čas. Rodinný dom nebol obývaný, odkedy v ňom zomrela matka. Povrávalo sa, že jej duša večne trúchli za jej strateným synom a premrhaným životom jej manžela. Nezazlievam im, že sa boja vkročiť do domu,kde zomrela žena, ktorá si prežila toľko, čo ona. Ani by som sa nečudoval,keby jej duša tam naozaj bola a naďalej trúchlila. Hľadel som na vchodové dvere riadnu chvíľu, ale nenabral som odvahu vôjsť do tej zrúcaniny. Nikdy sa neodvážim. Príliš veľa spomienok, ktoré chcem nechať zamknuté v tej schránke, ktorú mám uloženú v hlave a zamknutú na desať kľúčov. Pobral som sa teda do zasneženého lesa, kde som sa naučil byť vlkodlakom. Pomalými krokmi som sa blížil ku lesnej chate, kde ma vychoval môj učiteľ. Ako som sa tak blížil k tej veci začala ma svrbieť jazva v tvare kruhu, ktorá sa nachádzala priamo na srdci. Raz samotár,navždy samotár. Tak mi to opakoval a mal pravdu. Nikdy sa toho prekliatia nezbavíš, hoci sa pridáš ku svorke. Chata bola jediným miestom, o ktoré som sa staral a uchovával ho. Síce bolo ešte skoro vošiel som do chaty a vyzliekol som si nohavice, tričko...Nezostalo na mne nič okrem trenírok. Chvíľu som len tak blúdil po dvojizbovej chate a nakoniec vyšiel do mrazu a snehu. Čerstvý vzduch mi vstúpil do nosa a už som opäť porozumel, prečo to tu tak milujem. Bosý som sa rozbehol hlbšie do lesa a počas behu sa premenil na snehovo-bieleho vlka. Nikdy som sa svojej premene nebránil. Bol to oslobodzujúci pocit byť opäť sám sebou a slobodne sa preháňať po lese. Moje mohutné telo sa pohybovalo s určitou ladnosťou a presnosťou. Laby sa mi zabárali do čerstvého snehu a keď som konečne spomalil zistil som, že už je tma a nanovo začal padať sneh.Mesiac vyšiel nad stromy a ja som sa zadíval priamo na neho. Z úcty k nemu som zavyl. Mesiac bol najväčší, aký som kedy videl. Opäť som sa rozbehol po lese. Zabáral sa do snehu a skrýval sa v závejoch snehu. V istej chvíli som sa zastavil a zhlboka dýchal. Nakoniec som sa dostal opäť do chaty, kde som sa na svitaní premenil späť do svojej ľudskej podoby. Svaly som mal napäté a celý som bol spotený a vyčerpaný. Bola to úľava. Doplazil som sa na madrac, ktorý sa nachádzal pri krbe a zaspal hlbokým spánkom. Potreboval som nabrať silu, aby som sa mohol vrátiť do NY. Asi o 10 hodín neskôr som už bol na ceste do NY vyvenčený. Nesmútil som za Nórskom, lebo viem, že cez ďalší spln sa vrátim späť.

Nixon Arkwright
13. listopadu
Proč si mě předvolal? Udělal jsem snad nějakou chybu? Posunul postavičku na šachovnici špatným směrem? A hlavně: Bude mě tato schůzka stát hlavu? Nixon si podržel zprávu blíže u obličeje a poněkolikáté si ji přečetl. Je tam jen, že se mám dostavit. Nic víc. Třeba chce opět informace a můj krk zůstane neporušen. Ale co když ne? Tělo se mu otřáslo nezvladatelným třesem a vampýr vhodil papír do krbu. Nezanechat důkazy. Jako vždy. Jak je ale tento papír vyráběn, když přežije démoní krev, ale v ohni shoří jako každý? V hlavě se mu v tom momentě rojilo několik myšlenek. Všechny však vyvolány jednou emocí, co ho poslední dobou ovládala ze všech nejvíce. Strachem. Proč jsem do New Yorku lezl? Kvůli zábavě? Utrpení lidí, které jsem chtěl způsobit? Byl jsem idiot. Z tohohle se živý nedostanu ať to dopadne jak chce. Jen si co nejvíce prodloužit svůj posmrtný život. Ano, to je teď můj hlavní úkol. Nervózně pohlédl na hodinky a lehce poskočil, když oheň zaprskal nad zbytky vzkazu. Mám tam být za čtvrt hodiny. Měl bych vyrazit. S neuvěřitelným úsilím a přemlouváním svého těla se zvedl a vyrazil na smluvené místo. Tma. Jako na všech místech kde se se mnou chce setkat. Vadí mu snad světlo? I umělé, které neuškodí ani mé kůži? "Výborně. Přišel jsi." Nixon se pokusil nasadit profesionální výraz, ale levá ruka se mu neustále třásla. Nesmí poznat slabost. Slabé články je přeci třeba odstranit. A já nechci být odstraněn. Sevřel ruce v pěsti a rysy v obličeji mu ztvrdly. "Co potřebujete můj pane?" Ledový smích protrhl ticho noci. Jsem mu k smíchu? "Co chci? Abys dělal svou práci a ne si pohrával s upírkami v barech!" Ví o Adeline. Kruci, nebude z toho vyvozovat důsledky ne? "Omlouvám se pane. Již se to nebude opakovat." Zašeptal pokorně a sklopil hlavu jako výraz úcty. "Mě je fuk, co děláš ve volném čase. Ale nevšiml jsem si, že bys kromě sledování milostných hrátek nefilim cokoliv dokázal!" Hlas jeho pána byl naprosto rozzuřený. Alespoň víte, že ten nefilim má přítelkyni vlkodlaka. Něco jsem zjistil. Pomyslel si smlouvavě a v tu chvíli pocítil neuvěřitelnou bolest. Jakoby mu někdo kladivem bušil zevnitř do lebky. "Vypadám jako někdo, kdo ze sebe nechá dělat idiota?" Rozkřikl se muž a Nixonovi to došlo. Už zase si pohrává s mou myslí. Ví nad čím uvažuju. Nemysli, nemysli, nemysli! Poručil sám sobě a jeho tiché příkazy okamžitě doprovodil smích, ze kterého mu naskočila husí kůže. Zhluboka se nadechl a ucítil známou bolest svírajících se plic, které již nikdy nebudou fungovat. "Omlouvám se. Smím se zeptat, co bych podle vás měl dělat?" Zvedl lehce obočí v pro sebe typickém arogantním gestu. Nejraději by si sám vlepil facku. Nemůžu se takhle chovat před ním! "Pokud mi paměť ještě dobře slouží, mám dojem, že jsem ti dal velice jasný úkol." Více než jasný. Pomyslel si ironicky a začal se obávat ledových prstů, co by každou chvíli mohly obepnout jeho mysl a potrestat ho. Dovolil si vzhlédnout a zahlédl planoucí žluté oči démona. Kdo je vlastně můj pán? Oči démona, hlas člověka. Jediné co o něm vím. Není tedy spíš otázkou co je můj pán? "Nebuď zvědavý. Zvědavost nikdo nemá rád. A teď padej, chtěl jsem ti jen připomenout, kde je tvé místo." Nixon to vzal jako dar vysvobození a musel se hodně snažit, aby jeho úleva z odchodu nebyla vidět na jeho kroku, či postoji. Hlavně v klidu. Přemlouval sám sebe dokud znovu neusedl ke známému krbu. Plamen nezhasl. Stejně jako nezhasne ten můj, nedovolím to. Udělám cokoliv abych žil. "Mary?" Zavolal na svou lidskou otrokyni, která už tak dlouho čeká na přeměnu. "Jsem hladový. Víš co máš dělat." Jeho služebnice začala pokorně pumpovat paží, aby rozproudila krevní oběh a poté mu beze slov podala ruku. Ve chvílích jako je tato bych si přál, aby mě ještě zvládl ovládnout spánek. Na to je však příliš slabý. Zavřel oči a užíval si přísunu teplé krve. "Můžeš jít." Odehnal ji posunkem a opět zavřel oči. Musím se více snažit. Musím plnit svou práci, jinak už ty oči nikdy neotevřu.

MUDr. Gabrielle Corwin
12. listopadu
Nemôžem spať. Cítim sa hrozne unavená a podivne nervózna, no aj napriek tomu sa mi to nepodarilo. Všetko čo môžem vnímať je len tep. Cudzí tep. Ležím v izbe na posteli a neviem čo sa so mnou deje. Počujem všetko a rozprávanie nie je z toho to najhoršie. Počujem ich srdcia ako im pumpujú krv do tepien. Počujem vzrušujúce ševelenie krvného prúdu. Je to tak fascinujúce. Nemôžem sa toho nabažiť, vháňa mi to adrenalín do žíl. A tie ozvy, akoby ma lákali svojim zvukom. Uvoľnené predsiene, ktoré sa plnia krvou sú vo fáze diastoly, narozdiel od komôr, ktoré sú stiahnuté v systolickej fáze a krv sa z nich pod veľkým tlakom vypudzuje do tepnového systému. Narazí do steny aorty a ďalej sa šíri telom. Predsiene sa dostanú do fázy systoly a vypudia krv do uvoľnených komôr, v diastolyckej fáze, aby mohli prijať vypudenú krv z predsiení. Nezáleží na tom, o koho ide. Mechanizmus je vždy rovnaký. Na bolesť v ďasnách sebou trhnem a preberám sa z tranzu. Cítim ako mi z úst niečo tečie. Bruškami prstov sa dotknem pier. Niečo lepkavé. Nie niečo. Mne obzvlášť dobre známa tekutina, tekutý orgán, krv. Rýchlejšie, než som si v živote myslela, že môžem bežať, prebehnem do kúpeľne a zastanem až pred umývadlom. Chcem na seba zmätene hľadieť, vidieť svoju zdesenú tvár. No v odraze zrkadla ma nič také nečaká. Nič. Akoby som ani neexistovala, aj keď opak je zjavne pravdou. Dotknem sa vlastnej tváre, prejdem si prstami po líci následne po spodnej pere. Cítim vlastný dotyk, no odraz akoby sa mi snažil nahovoriť, že to je len ilúzia. Dotknem sa preto aj jeho. Prikladám prsty k chladnému sklu a očakávam, že sa niečo zmení. No všetko ostáva nehybne dokonalé, zamrznuté v čase. Nie! Nemôžem sa dívať na dôkaz môjho bláznovstva. Silno udriem do skla, ktoré sa triešti do umývadla a kúpeľňou sa ozýva rachot. No moje uši ho poriadne ani nepočujú. Tento zvuk je taký nepodstatný. Bum-bum, bum-bum. Silný zvuk plný života. Silné zvuky. Bolo ich plno. Celý dom. Musím vypadnúť. Je jediné, čo mi napadne. Ten zvuk je až príliš lákaví, vábi ma a motá mi hlavu. Trhnem sebou a vydám sa preč. Rozbehnem sa, aj keď som to nemala v pláne. Bežím prázdnymi, tichými ulicami a snažím sa nemyslieť na všetky tie pachy a ignorovať zvuky, ktoré ma oberajú aj o posledné zbytky kontroly, ktoré sa snažím mať. Zastanem uprostred ulice a aj napriek tme veľmi jasne vidím postavu. Mladý muž, chlapec. Tmavé vlasy, tmavé oči. Jeho zdravé silné srdce mi bije na pozdrav. A bije naposledy. Uvedomím si a v momente stojím pred ním. V tme sa zalesknú moje tesáky, ktoré sa mu okamžite zabodávajú do krku, práve do miest, kde prechádza pravá spoločná krčnica a hltavo sajem. Jeho počiatočný boj okamžite ustáva a ozve sa už len jeho slastný vzdych. Je to tak úžasný pocit! Konečne sa stráca ten neústupčivý hlad, ktorý ma sprevádzal odkedy som stratila vedomie. Ani si neuvedomím, ako silno ho zvieram, chcem sa k nemu dostať ešte bližšie, mať viac jeho krvi. V snahe dostať z neho úplne všetko ho silno stisnem a do noci sa ozve prasknutie. Jeho telo mi ochabne v náruči, no nehľadím na to, naďalej sajem, až do poslednej kvapky. Púšťam jeho ochabnuté telo, ktoré s tupým úderom dopadne na zem. Prudko sa nadýchnem a ani si neuvedomujem, že som to urobila po prvýkrát za niekoľko desiatok minút. Nemôžem si pomôcť, musím sa usmiať zaplavená pocitom eufórie. To, že som práve zabila zatlačím do úzadia pamäte a nechám sa unášať tým blaženým pocitom moci, ktorý ma naplní.
Začujem hlasný krik a ucítim pach čerstvej krvi. Trhnem s tvárou do boku a neuvedomujúc si svoju rýchlosť prebehnem o pár ulíc ďalej. Zastanem na kraji jednej z nich a sledujem dvoch mužov uprostred hádky. Jeden z nich ma rozbitý nos. Tesáky sa mi automaticky vysunú a z hrdla mi unikne zavrčanie. Telo sa mi napne a hľadím na nich očami predátora. Nemala by som. Mala by som sa ovládať, no nemôžem. Nezranený muž odchádza, no ten ma vonkoncom nezaujíma. Všetky moje zmysli sa zamerali na toho druhého. Jeho srdce hlučne bije. Cítim jeho pach, jeho krv. Nedokážem odolať. V mihu sekundy stojím pred ním. Cítim, ako mu z tela uniká život, ako prúdi jej žilami. Je to nádherný pocit. Taký som ešte nikdy v živote nezažila. Po chvíli, ktorá sa mi zdá ako nekonečno pôžitku muž dopadá na zem. Otieram si ústa a pritom si ešte viac rozmazávam krv. Končeky vlasov mám nasiaknuté krvou, no na ničom z toho nezáleží. Už na ničom nezáleží.

Troy Shadeland
10. listopadu
Troy se uprostřed noci probudil celý orosený z noční můry. "Je tu někdo?" Šeptl do tmy a rozhlédl se tak prudce, až ho mokré vlasy pleskly do tváře. "Nefilim nežijí věčně. Stačí jen trochu postrčit." Ozvalo se ze tmy následováno zlomyslným smíchem. Sakra! Je u mě v pokoji. Problesklo mu v tu chvíli hlavou a on zašátral rukou po nočním stolku. Ještě chvilku a narazím na dýku, kam jsem ji kruci dal? Smích se rozezvučel přes celý jeho pokoj. Troy natáhl prsty blíže k dýce a ruce se mu klepaly tolik, že jakmile se špičkami prstů dotkl rukojeti, dýka s hlasitým zařinčením spadla na zem. "Snažíš se bránit malý nefilim? Vždyť mě ani nevidíš!" Troy se pořádně zaposlouchá do hlasu osoby, ale není s to poznat zda je to muž či žena. "Kdo jsi?" Zeptal se doufajíc, že se třeba bude chtít člověk před ním vychloubat a něco mu prozradí. "Na mě ty vaše kličky neplatí. Nejsem tak hloupý abych ti prozradil, kdo jsem." Prozradil, tedy je to muž. Alespoň první informace! Troy by se zaradoval, kdyby mu srdce nebušilo jako o závod. "Co po mně chceš?" Zkusil zahrát na čas, co když někdo uslyší ten smích a přijde? Zadoufal, ale jeho naděje pomalu ale jistě vyprchaly. Nikdo nepřijde. Všichni v Institutu pravděpodobně spí. "Co po tobě chci?" Hlas zahýkal smíchy a mladému nefilim naskočila husí kůže. Co je to za stvoření? Proč jakákoliv hláska co vydá zní tak lidsky a zároveň by Troy byl schopný dát ruku do ohně na to, že osoba v jeho pokoji nemá vůbec nic společného s člověkem? "Smrt." Vykuckal ze sebe nakonec hlas, lovci stínů se postavily chloupky vzadu na krku. Smrt? Čí? Mou? Nebo všech nefilim? Neodvážil se však promluvit a jen zíral do tmy. Najednou se ve tmě objevil pár zářících žlutých očí. Podobných, co vlastní démon Scorpius. Dostal démona do Institutu? Jak? Po chvilce si však oddychl. Není to démon. Snad jsou to jeho oči. Toho oči. "Nevidíme se naposled." Zašeptal hlas a Troy ucítil ve vzduchu pach kouře. Přemisťuje se s pomocí kouře? Tak to opravdu není člověk. "Hezky se vyspi. Než to bude napořád." Ozvalo se odněkud z kouta a doprovodil to velice znepokojivý smích. Je pořád tady? "Kde jsi?" Vydechl a smích opět získal na intenzitě. "Tady ne malý nefilim. Proto je ti na nic ta dýka, kterou se snažíš zvednout ze země." Troy zamrzl a přestal se podle něj nenápadně natahovat po dýce. Není tady? Tak kde je? Je to nějaký druh projekce? Jeho myšlenky se všechny rozplynuly jakmile celým pokojem problesklo oslňující bílé světlo a on v místnosti opět osaměl. Hmátl po čarodějném světle na nočním stolku a ozářil si místnost před sebou. Směřoval k němu dým a jakmile k němu došel, usnul. Na všechno zapomněl. Jako by se tato noc ani neodehrála.

6. listopadu
Po zasadaní klanu, som si musela dať horúcu sprchu, ktorá mi mala pomôcť prestať premýšľať nad všetkým čo sa dnes a vôbec celkovo stalo. Vedela som, že som bola tvrdá, ale mala som snáď na výber? Chovali sa ako deti. Robili škôlkárské chyby a ja som ich musela upratovať. Sama sa divím, že som stále v čele klanu. Nikdy som na to naozaj nebola. Nikto ma nevychoval, aby som rozhodovala za iných, alebo aby som niekoho viedla. Na to tu bol Vlad, za ktorým som pokorne behala celý život. Založila som mnoho klanov, ale zakaždým som ho niekomu po krátkej dobe odovzdala. Možno by bolo na čase vzdať aj tohto klanu. Dovediem čistku ku koncu, vysporiadam sa so špinou a odstúpim. Aj napriek bolesti sa nadýchnem a zhlboka si povzdychnem, ako si prečesávam mokré vlasy. Položím kefu na stolík a priviniem si župan bližšie k telu. Odísť nebude jednoduché, vlastne teraz ani neviem, či chcem odísť. NY mi vyhovuje, je tu priestor na zábavu, no aj odpočinok. A navyše, je tu aj Reece...čo je samozrejme ďalšia vec na zozname mojich nevyriešených záležitosti. Vlastne je na prvom mieste. Nemáme vzťah. To určite nie. Ja to slovo už takmer nepoznám a on sa niekoľko krát vyjadril, že žiaden nechce. Ale na druhú stranu, to nie je ani to povyrazenie na jednú noc, ako sme si na začiatku sľúbili. Rozmýšľam nad tým takmer celý deň a stále neviem prísť na odpoveď. Možno by to mohla byť závislosť. Keď viem, ako chutí jeho krv je proti koži piť inú. Vysvetľovalo by to hlad po jeho krvi. Avšak nevysvetľuje to túžbu po jeho dotykoch či spoločnosti. Je pravda, že je to najschopnejší milenec po veľmi dlhej dobe, ale táto potreba je mierne iná. Povedal mnoho vecí, ktorým by som mohla...respektíve mala prikladať nejakú hodnotu, ale toho sa moc bojím. A táto situácia rozhodne komplikuje môj plán. Pozriem sa do zrkadla predo mnou, na sekundu dúfam, že by som mohla v ňom vidieť svoj obraz. Znova po toľkých rokoch. Ale samozrejme, v zrkladle sa len odráža nábytok chabo osvetlený svetlami mesta. Ako vlastne vyzerám? Odrazili sa moje činy v mojej tvári? Vyzerajú moje oči smutne tak ako sa cítim? Odráža moja tvár tu prázdnotu v mojej duši, ktorá sa silou mocou drží mŕtveho tela? Náhle ma prepadne ten hnusný pocit, ktorý ma drása v poslednej dobe častejšie a častejšie. Prejdem do šatníka a zapnem jednú lampičku, ktorá okamžite pomerne veľký priestor osvetlí mäkkým a slabým žltým svetlom. Prejdem až ku najstarším šatám a odhrniem ich, kľaknem si a potočím koliečkom na trezore. Kombináciu čísel, by neuhádol snáď nikto. Nikto totižto nevie čo znamenajú...a všetci kto ich vedeli, sú už mŕtvi. Je v ňom mnoho vecí, ktoré nie som schopná nechať hocikde na svete. Vždy idú so mnou na každé miesto na ktorom žijem. Vytiahnem odtiaľ jednu väčšiu krabičku , ktorá začína naberať na váhe. Položím si ju na kolená a z krku si zvesím malý kľúčik. Zámok ticho cvakne a ja zdvihnem zdobené veko. Krvavú detskú košieľku, ktorá je na vrchu chytím do rúk a chvíľu si ju premeriavam, radšej ju ticho odložím nabok. Nepotrebujem myslieť na to čo sa stalo...Nie teraz, viem, že čoskoro ma smútok prepadne aj tak, blíži sa predsa 13 november. Zavrtím nad svojimi myšlienkami hlavou a vytiahnem druhú krabičku. Ticho v nej zahrká hlina z miesta, na ktorom som zomrela. Aj po tých rokoch si prejdem rukou po krku a jemne ma strasie. Nikdy nezabudnem na to, ako som sa pozerala démonke do očí, zatiaľ čo ona ma zo smiechom nechala dusiť sa na zemi, len aby zo mňa urobila upírku. Je prvý, úspešný pokus, ako sama povedala. Nemala sa teda ničím chváliť. Drevený kolík z dreva, na ktorom boli vyryté divné znaky, ktorý sme od nej dostali ako posledný dar poťažkám v rukách, ale taktiež ho položím na kôpku. A tam na dne krabičky je jednoduchá, drevená kazeta, s mojimi iniciálkami. Zdvihnem ju a postavím sa aj s ňou a vyjdem zo šatníka.Prejdem až k dverám na strechu, ktoré rázne otvorím a rýchlo na ňu vyleziem. Prejdem k jej okraju a kazetu položím na múrik. Z vrecka župana vytiahnem zväzok malých kľúčov. Je ich tam také množstvo, že keby som si tie tri dôležité nepoznala, tak by som strávila možno aj večnosť nad hľadaním správnej kombinácie. Keď sa prepracujem aj tretím zámkom konečne ju otvorím. Jej obsah je jednod. Na červenom zamate sa vyníma len jedna jediná fľaštička s čiernou tekutinou. Zdvihnem ju a otvorím. Zacítim silnú sladkú vôňu niečoho, čo neviem identifikovať a krvi. Sú to celé desaťročia, ak nie storočia, čo som si to nechala vyrobiť. Ten bosorák je zrejme už mŕtvi, hovorila som mu, že s čiernou mágiou by si už zahrávať nemal. Strčil mi fľaštičku do rúk, vzal si peniaze a bez slova odišiel. Priložila som si fľaštičku k perám a pozrela na mesto...chvíľu som sa naň pozerala, keď sa do môjho tela zaboril silný vietor, až mi odfúkol vlasy dozadu, rovnako ako aj župan. Stála som tu na streche, v pyžame, takmer na pokraji smrti...no nedokážem to. Zavriem fľaštičku a padnem na kolená. Nechám krv stekať po mojej tvári.

Nikdy nedostanem možnosť vidieť svoju dcéru v nebi, nikdy nevyroním už normálnu slzu, nikdy nebudem počuť tlkot vlastného srdca, nikdy sa nenadýchnem bez toho, aby to nebolelo, nikdy ma nikto nebude naozaj milovať natoľko, aby zostal so mnou večne...Všetko som si to uvedomujem, v tejto chvíli viac ako inokedy...No aj napriek tomu všetkému a tomu, že som schopná niekoho zabiť mihnutím oka....nedokážem zabiť samú seba. Nie teraz. Ale viem, že dlhšie to už nevydržím. Viem, že naberiem tu odvahu to konečne urobiť... 

Rianny Blacksnare
5. listopadu
V noci okolo druhej som sa zobudila na tichý zvuk. Nebol hlasnejší, ako ševelenie lístia. Otvorila som oči a začala skúmať prostredie okolo seba. Hlavou ani telom som vôbec nepohla a tak som sa musela spoliehať na svoje zmysli. Pomalým pohybom ruky som sa natiahla po malebranche a keď som si bola 100% istá, že sa v mojej izbe nikto nenachádza potichu som vstala z postele iba v spodnom prádle a tielku. Pomaly som sa prikrádala celým prvým poschodím a keď som sa uistila, že sa tam nikto nenachádza potichu som vybehla po schodoch do presklenného podkrovia, kde mám ateliér. Všetky obrazy a návrhy boli na svojom mieste.Nič nezmizlo. Ale ešte nebol koniec. Zbehla som po otáčavých schodoch na prízemie, kde je kuchyňa, obývačka, WC a hudobný salónik. Podrobne som preskúmala každú jednú miestnosť, ale nikde sa nič nezmenilo. Opäť som začula ten zvuk a obrátila som sa ku vchodovým dverám. ,,Ide to z vonku." Šepla som a pomaly vyšla zadným vchodom. Narazil do mňa prúd zimného vzduchu a tak som bola nútená použiť svoju mágiu. Potichu som obehla celý dom a na rohu sa prikrčila. Hľadela som do tmavého lesa, skadiaľ vychádzal zvuk. Pozorovala som tmavé tiene v lese, či tam nezbadám nejaký pohyb. Nič. Ticho. Ešte chvíľu som les pozorovala a keď som sa opäť rozhodla vrátiť domov opäť som začula ten zvuk. ,,Niekto, alebo niečo tam je." Pomyslela som si a pomaly sa blížila do lesa. Les bol temný a pustý. Došla som na malú čistinku, kde som zbadala to, čo vydávalo ten zvláštny zvuk. Bola to medvedica so svojím mladým. ,,Kde ste sa tu nabrali?", spýtala som sa šepotom, lebo som vedela, že medvedica ma už zbadala. Pomaly som zložila malebranche na zem a sama som si pomaly kľakla a sklonila hlavu na znak úcty k nej. Začala som náročnejšie dýchať, ale hlavu som nezdvihla. Presne som vedela, kde a ako sa medvedica pohybuje. Vyslala som k nej upokojujúcu vlnu a dúfala, že zaberie. Po chvíli som zdvihla pohľad, keď som vycítila, že sa medvedica priblížila. Skláňala sa rovno nado mnou, ale nebola rozzúrená, v očiach mala iba kľud a zvedavosť. ,,Zabralo." Vydýchla som to jedno slovo a pomaly zdvihla voľnú ruku ku medvedici. Ako zázrakom ma nechala, aby som sa jej dotkla a vyslala k nej ďalšiu vlnu kľudu. "Viem, že chceš chrániť iba svoje mladé." Prehovorila som k nej šepotom. Pokývala obrovskou hlavou, ako keby mi rozumela a ja som vedela, že mi rozumie. Pristúpilo ku mne jej mladé a hlavou sa mi obtrelo o nohu. Pozrela som na medvedicu a čakala jej súhlas. Keď pokývala s hlavou položila som ruku na hlavu mláďaťa a cítila teplo jeho kožušiny. Pomaly som sa nadýchla a privrela oči. Zložila som ruky z ich hláv a sledovala, ako sa odvracajú od mojej maličkosti. Musela som sa jemne pousmiať. "Prežila som". Pomyslela som si a keď zmizli v tme lesa vrátila som sa opäť domov, ale už som nemohla zaspať. Začala som kresliť výjav, ktorý som dnes videla. Ako sa dotýkam medvedice. Puto, ktoré spojuje všetky zvery a ľudí, len ho musíte nájsť. Už som nezaspala a uvedomila som si koľko je hodín, až vtedy, keď začalo svitať.

Maya Ledwine
4. listopadu
Ležela jsem u sebe doma na posteli, zachumlaná v dece a snažila jsem se usnout. Mohla být tak jedna v noci a já opět nemohla usnout. Zkoušela jsem to asi ještě tak půl hodiny a když mi to pořád nešlo, tak jsem se rozhodla, že si pustím nějakej film. Samozřejmě jsem si usmyslela, že k tomu musím mít něco k jídlu, takže jsem se líně zvedla a šla jsem ke kuchyňské lince, která byla v jedné místnosti společně se vším. Jak s postelí, tak se stolem. Jen koupelna byla zvlášť. Když jsem ale otevřela poličku, kde obvykle něco mám, tak se ke mě dostavilo zklamání, protože jsem tam tentokrát nic neměla. Odfrkla jsem si a jelikož jsem byla odhodlaná, že si prostě něco dám, tak jsem si vzala z věšáku bundu, kterou jsem si dala přes tílko a odešla jsem z domu do menšího obchodu s potravinami, kam většinou chodím, když mám případ nouze. Sice mi byla trochu zima, ale těch pět set metrů se to dalo vydržet. Něco jsem v obchůdku popadla, zaplatila jsem to a šla jsem zase zpátky domů. Když jsem se ale vracela, tak jsem měla zvláštní pocit. Fakt zvláštní. Jakoby mě někdo sledoval. Měla jsem strach, jako už dlouho ne a tak jsem přidala do kroku. Když jsem se dostala zpátky do domu, tak jsem si prudce oddechla a sáhla jsem po zapínači. Rozsvítila jsem a šla jsem do kuchyně, kde jsem si přes židli dala bundu a nalila si do sklenice sodovku. Napila jsem se a otočila se s tím, že si teda půjdu něco pustit. Jenže když jsem se otočila, tak jsem spatřila někoho v pokoji. Lekla jsem se a už jsem skoro zakřičela, když se ke mě osoba přiblížila a zacpala mi rukou pusu. Byla jsem tak v šoku, že jsem se nezmohla na nic jinýho, než že jsem hloupě a strnule stála na místě. No kde byly ty roky cvičení, no? V očích jsem měla slzy od strachu a uvědomila jsem si, že se ke mě ten člověk dostal neuvěřitelně rychle. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy a zaostřila jsem. A viděla jsem ho. Tátu. Stál tam a zíral na mě. Poznala jsem ho jedině díky fotkám, které mi občas ukazovala máma. Hned mi svitlo, proč se ke mě tak rychle dostal. Když mi konečně sundal ruku z úst, tak chvíli mlčel a když chtěl mluvit, tak jsem ho hned zarazila. ''Vypadni! Hned!" Křičela jsem na něj a on se usmíval. Byl to nejhnusnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Naháněl mi strach. A ještě větší strach mi naháněly jeho tesáky. Ze všech sil jsem se navenek ovládala, ale on to stejně poznal. "Bojíš se? Měla bys. Nejsem tu jentak." Přiblížil se ke mě ještě víc a já jsem měla ruce zaťaté v pěsti. Byla jsem namáčknutá na lince a opět jsem měla v očích slzy. "Jdi odsud pryč, prosím." Řekla jsem zoufale a třásl se mi hlas. Když jsem se trochu vzchopila, tak jsem do něj strčila, ale to ho naštvalo. Zamračil se na mě a chytl mě tak pevně za zápěstí, že jsem se musela kousnout do rtu, abych nezaskučela. Už jsem mlčela. "Na to zapomeň. Kdybych chtěl, tak bych ti ty ruce rozdrtil." Řekl chladně a stejně chladně se na mě díval. Obě dvě zápěstí mi svíral pořád pevněji a mě už skápla slza po tváři. "Jak..Jak ses sem..Dostal?" Zeptala jsem se, ale on mi neodpověděl. Jak dlouho tu už byl? Bála jsem se čím dál víc a on byl z nějakýho důvodu čím dál víc naštvaný. "Něco od tebe chci. Vlastně..Chci ti něco navrhnout." Mluvil tak chladně, že mi přejel mráz po zádech. "Co?" Na nic lepšího jsem se nezmohla. "Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá. Kdybys ji odmítla, mohla bys toho pěkně litovat. Posílá mě tvá matka. Jo, mluvil jsem s ní a ona souhlasila. Chce a já to chci taky, abych tě změnil. Pak všichni budeme moct být spolu." Při jeho slovech jsem skoro ztratila dech a zavrtěla jsem hlavou v záporném gestu. Nevěřila jsem mu. Máma by s tímhle nikdy nesouhlasila. A navíc, co si on myslí? Sedmnáct let jsem ho neviděla a teď.."Ne. Nechci." Zamračila jsem se na něj a pokusila se ho opět dostat nějak pryč, jenže moje snaha byla marná. "Vypadni!" Opět jsem na něj křičela a ještě několikrát to zopakovala. Tlačila jsem ho pryč, ale to bylo marný. A já to věděla. Mohl by udělat cokoliv a já bych se neubránila. Když jsem se furt nevzdávala, tak mě opět svou silou přirazil na linku a udělal něco, co jsem fakt nečekala. Chtěl se mi zakousnout do krku, ale já cukla tak nejrychleji, jak jsem mohla. Ale stejně mi to nebylo platný, protože mě chytil a tentokrát mi místo svírání rukou jednu vrazil až jsem se svezla k zemi. Ruku jsem si přitiskla na raněné místo , kde jsem cítila trochu krve. "Však ty si to rozmyslíš. Nebo budeš litovat." Mluvil klidně, ale já cítila jeho vztek. A taky ostrou bolest hlavy a na zápěstí. Po tvářích mi tekly slzy a když zmizel, tak jsem se rozbrečela. Bála jsem se. S námahou jsem vstala a pokusila se si nějak ošetřit ránu na obličeji. To se mi jakžtakž povedlo, ale modřiny mi zůstaly pořádný. Jak na rukách, tak u oka. Vzala jsem si nějaký prášky na spaní a šla si lehnout. Doufala jsem, že až se ráno probudím, tak zjistím, že to byl sen. Jenže nebyl.